Dovolte trochu delší úvod. Když jsem se před více než 20 lety rozhodla, že vznikne Thespis, bylo to z čiré lásky k divadlu a z touhy moci si pustit záznam divadelní inscenace kdykoliv (internet byl tehdy v plenkách nebo možná ještě ani tam ne, a Česká televize vysílala své záznamy podstatně méně často než dnes – když jsme vydali náš první titul, Kočičí hru, zjistila jsem s údivem, že ji ČT vysílala naposledy čtrnáct let před tím. Kromě těchto dvou důvodů tam byl ještě jeden podstatný – pocit určité marnosti z toho, že divadlo je zřejmě jediné umění, které se nezachová. Není to knížka, socha, obraz. Zbývají po něm jen text hry (často docela dost odlišný od toho, co pak vidíme v divadle), fotky a vzpomínky pamětníků.
Divadlo jako takové je samozřejmě subjektivní, nicméně čas od času se potkají autor, divadlo a jeho momentální éra, režisér, soubor a ta spousta věcí okolo tak, že vznikne divadelní zázrak. Že víme, že ačkoliv tam a tam už ten text inscenovali a nebylo to špatné divadlo, tak zrovna teď a tady se to povedlo natolik, že nezbývá než stát nad tím divadelním zázrakem s otevřenou pusou a radostí, že jsme to mohli vidět. A že se při vzpomínce na ten zázrak jen řekne: To bylo divadlo!, tedy „To byl tenkrát zážitek, když…“ (hrál Radovan Lukavský Hamleta, Dana Medřická Kočičí hru, Václav Voska Vajíčko nebo Lubomír Lipský Charleyovu tetu).
Vybrali jsme tehdy asi 50 inscenací od konce války do roku 1989, u nichž by se dalo očekávat v podstatě objektivní hodnocení – že tohle bylo to divadlo, kdy si všichni řekneme „To bylo divadlo!“. Díky tomu jsem pak byla nějakou dobu jako doma v Divadelním ústavu, četla jsem si kritiky, kopírovala programy a vůbec se snažila co nejvíc dozvědět o těch inscenacích, které jsem viděla, i o těch, o nichž jsem věděla jen od pamětníků – protože divadlo je, bohužel, umění, které se v čase nezachovává.
Pak minul nějaký čas, internet už naštěstí nebyl v plenkách a ačkoliv jsme vydali přes půl milionu VHS a DVD s divadlem, ukázalo se, že ta činnost dál nedává ekonomický smysl. S rozvojem internetu a zcela chybějící úctou k autorskému právu se vždycky našel někdo, kdo vzal naše DVD, hupl s ním na YouTube nebo někam jinam a jakkoliv je divadlo ušlechtilé umění, je to také „má dáti – dal“, takže další vydávání ztratilo smysl (i když mohlo být svým způsobem potěšující, že jsme natolik kulturně založený národ, že se tu krade i divadlo).
Nicméně láska k divadlu je emoce, které se – chvála Bohu – nelze zbavit, takže vznikl portál O divadle. A protože si uvědomuji, kolik práce a úsilí stojí za vznikem každé nové inscenace a že si žádný divadelník neřekne „Teď tu za ty peníze našeho zřizovatele uděláme ošklivý divadlo“, není to místo, kde se chce divadlo kritizovat (svých chyb si je každý divadelník vědom sám a pokud ne, pozná to na konci měsíce na kase), ale místo pro povídání si. O divadle.
S tím přišly nové možnosti, takže jsme si čas od času s lidmi od divadla povídali o tom, co pro ně bylo to nejlepší divadlo (Otakar Brousek ml.). A pak se v Divadle na Vinohradech rozhodli nastudovat Harold a Maude a u toho si nešlo nevzpomenout na československou premiéru toho textu – v ABC, s Marií Rosůlkovou a Viktorem Preissem. A myšlenka na „To bylo divadlo!“ se vrátila. Pro připomenutí těm, kteří to představení viděli a alespoň základní orientaci pro ty, kdo je neviděli. Recenze, fotky a rozhovor s Marií Rosůlkovou.
JS
Harold a Maud – ABC 1976
Překlad: Alexandr Jerie, režie: Ivan Weiss, kostýmy: Irena Greifová j.h., scéna: František Skřípek j.h., hudba Václav Hálek
Hráli: Viktor Preiss (Harold), Jaroslava Adamová (Paní Chasenová), Ivana Vondrovicová (Marie), Svatopluk Beneš (Doktor Mathews), Marie Rosůlková (Maude), Otto Budín (Kněz), Ladislav Trojan (Zahradník), Miloš Vavruška (Vrchní zahradník), Eva Vosková j.h. (Sylvie Gazelová), Zdeněk Jelínek (Inspektor Bernard), Jaroslav Cmíral (Seržant Doppel), Jana Drbohlavová (Nancy Merschová), Dana Syslová (Róza d`Orange)
Premiéra: 21. dubna 1976
Higginsova poetická komedie
Mladý americký autor Colin Higgins zadal jako diplomovou práci na filmové akademii v Los Angeles scénář Harold a Maude, který byl později také natočen. Po jednoznačném úspěchu tohoto filmu napsal Higgins stejnojmenný román a posléze i divadelní hru, určenou slavnému francouzskému režiséru Jean-Louisovi Barraultovi a herečce Madeleine Renaudové. Nyní se dostává Higginsova poetická komedie i na naše jeviště – v překladu Alexandra Jerieho ji uvádí jako československou premiéru pražské Divadlo ABC.
Příběh o Haroldovi a Maude nezapře své francouzské vzory, přičemž ovšem rovonu křehké poezie, připomínající především Jeana Giraudouxe, prostupuje autor prvky typicky amerického horroru. Postava Maude, vlastně hraběnky Mathildy Chardinové, je skutečně z rodu Aurélie, Giraudouxovy “bláznivé ze Chaillot”; i její ztřeštěné nápady, leckdy stařecky pošetilé, protestují proti lidksé netečnosti a lhostejnosti. Maude se dokáže radovat ze všech darů života, svou bezelstností každého odzbrojuje. Jednou se náhodně seznámí s mladíkem Haroldem, psychicky vyšinutým jedincem, který šokuje své okolí neustálým předstíráním sebevražd – a právě spojením těchto dvou pólů vzniká i poněkud bizarní forma Higginsovy hry, její zvláštní humor, oscilující neustále mezi poezií a panoptikálním horrorem.
Higginsovi se ovšem podařilo navodit hluboký lidský vztah mezi Haroldem a osmdesátiletou Maude, která otevře mladíkovi kouzlo života, jeho jedinečnost i krásu. Proto se nám v závěru jeví skutečná sebevražda Maude nelogická a nepravdivá, i když z hlediska jejího životního názoru je vlastně pochopitelná. Higginsova záliba v bizarnostech nakonec zastiňuje společenský dopad hry, a v tom se vzdaluje i od Giraudouxe, neboť autorova snaha šokovat diváky za každou cenu způsobuje, že z poetické hry, v jejímž jádru odkrýváme závažný filozofický obsah, se bezmála stává tuctová bulvární záležitost.
Představení Městských divadel pražských v režii Ivana Weisse dominuje výkon Marie Rosůlkové v úloze Maude. Herečka tu dostává jednu ze svých životních rolí, a této příležitosti dokáže také využít s nezdolným elánem, udivující vitalitou a duchaplností, která přesně postihuje životní filozofii této výjimečné postavy, její životní moudrost i upřímnou lásku k lidem.
(Tvorba, 28. 4. 1976)
Harold a Maud v ABC
V překladu A. Jerie a v režii I. Weisse uvedla Městská divadla pražská na scéně divadla ABC hru Colina Higginse “Harold a Maude”. Ve výpravě F: Skřípka j.h. a v kostýmech I. Greifové se nám představili herci: M. Rosůlová, V. Preiss, J. Adamová, S. Beneš, O. Budín a další. C. Higgins napsal původně filmový scénář. Podle něho byl natočen film. Po úspěchu filmu píše na stejný námět úspěšný román a poté teprve zpracovává svoji látku do divadelní hry. Postup tedy opačný než bývá obvyklé.
Hra “Harold a Maude” vypráví příběh mladíkatrpícího nedostatkem mateřské lásky, nezájmem matky o jeho osobu. Je uzavřený, neschopný reálné komunikace s lidmi. Pozornost své matky se snaží vyprovokovat rafinovaným vymýšlením fingovaných sebevražd. S oblibou navštěvuje pohřby, na jednom se seznámí se starou dámou, která je mentálně vlastně jeho opakem. Uctívá nezištný volný život plný realizací vlastních fantaskních nápadů. Cítí život jako krásný a jednoho dne končící úděl. Přenáší svou filozofii na mladíka a vzniká mezi nimi úzký lidský kontakt. Otevírá mu životní obzor a oprošťuje ho od komplexů. Autor v její postavě vytváří jakýsi poetický symbol pozitivního vztahu k životu.
Hra vychází z psychologizujících východisek a dospívá k jejich poetickému řešení. Tento postup je však autorem maskován. Má se nám zdát, že i východika jsou spíše poetického, básnického charakteru. Básnivost, poetičnost, však nejsou tím, z čeho je hra tvořena, ale jsou k ní jako by přidělávány, jako luxus, jako něco, co diváka spolehlivě dojme. Přičemž nutně cítíme, že za každou postavou, každým závěrem stojí určitá, byť pozitivní teze. Citová kalkulace, zejména ve vztazích mladíka ke staré dámě, na straně jedné a k matce na straně druhé, je místy až příliš patrná. Autor některé postavy trochu karikuje a jiné rozvádí. Prostě řečeno, příliš mnoho přizpůsobuje své tezi. Výsledkem je pak banální závěr vydávaný za “cosi velkého”. Nelze však hře upřít jistý půvab, lehkost a spontánnost. Ale i to je místy znepříjemňováno kalkulací.
Inscenace v ABC má svým způsobem velké štěstí v představitelce staré dámy – Maude, M. Rosůlkové. Herečka celou svou bytostí vyzařuje to, co se autor snaží tak úporně zachytit. Místy musíme mít dojem, že jí pracně vymýšlená poetika hry brání ve sdělení spontánnějším a poeticky daleko hlubším, než je tomu v textu. Její protějšek – V. Preiss jako Harold – nemá lehkou úlohu. Jeho postava je bez hlubšího básnického psychologického zázemí, lépe řečeno, to je u ní natolik obligátní a tezovité, že není příliš z čeho vycházet při hledání jejího vývoje. Herec pak působí roztěkaně a postava se během hry tříští v přívalu předepsaných citů. Jinak je inscenace profesionálně odvedenou prací, která zaujme více či méně vtipnými technickými triky. Může se stát oddychem, a to je pro její oblibu a životnosz zřejmě rozhodující.
– mu – (Svobodné slovo, 28. 4. 1976)
Hra pro paní Rosůlkovou
Mladý americký autor Colin Higgins věnoval komedii Harold a Maud slavmé francouzské herečce Madeleine Renaudové, a ta ji také v režii svého manžela Jeana Louise Barroulta s pronikavým úspěchem uvedla poprvé na scénu. Dramaturgii Městských divadel pražských se zazdálo, že hlavní ženská role je jako stvořena i pro herecký naturel Marie Rosůlkové, a tak se rozhodla dát ji herečce dárkem k letošnímu životnímu jubileu, které se kryje i s pětapadesátiletou službou českému divadlu.
Nebyl to špatný dar pro ni ani pro pražské obecenstvo. Postava osmdesátileté mladice, která kolem sebe nakažlivě šíří lásku k životu, k přírodě, ke všemu krásnému, s čím se člověk na své pouti po této zemi může potkat, je velice vděčně napsána. Hýří maximálně možným rozpětím situací, ve kterých se lze smát, plakat, tančit, zpívat, řádit, doslova se stavět na hlavu, a přitom z malých různobarevných plošek skládat bohatě životný charakter. Paní Rosůlková má pro svou Maude bezprostřednost, lehkost, elán i temperament, zároveň i vkus. A tak se divákovi nejeví jako protismyslné, natož nějak amorální, že tato žena může vzbudit sympatie dvacetiletého muže. Viktoru Preissovi se to s pomocí autorovou i partnerčinou daří vyhrát od cynického samotářského egocentristy, uzavírajícího se světu, potrpícího si na morbidity nejhrubšího kalibru, až k rozzářenému rozdychtěnci, který se naučí vychutnávat vůně, barvy i hudbu života a začne k němu lnout.
Jak je u amerických úspěšných autorů obvyklé, zvládá Higgins až od rafinovaností taje dramatického řemesla. Naučil se těžit z kontrastních situací, umísťovat na matematicky vypočtené místi gagy jako hrom, pointovat, postavit dialog, střídat nálady, valéry, napsat vděčné postavy. Ne jen dvě titulní. Zahraje si s gutí a gustem i Jaroslava Adamová Haroldovu matku, Otto Budín faráře, Svatopluk Beneš psychiatra, v jediném výstupu mají, jak říkají Němci, “applausfähig” role Dana Syslová, Jana Drbohlavová a Eva Vosková v postavách tří potenciálních nevěst, vybraných pro Harolda z matčiny strany počítačem.
Je tu však i druhá strana mince. Díky obratnosti autora vzniká i dojem, že by mělo jít o hluboce filozofickou hru. Nejde. Hraje se víc na sentiment než na city, nevybízí se k velkému přemýšlení. Higgins spíš ukazuje, co se naučil, než aby psal své vyznání z mučivé nutnosti povědět pravdu o světě. Víc si “hraje” na filozofii, než ji žije. Zdá se mi konečně z četby textu, že to ani nemíní zapírat. Ostatně sama Městská divadla umístila Harolda a Maude do Divadla ABC, v němž pěstuje – uvážlivě – bulvární repertoár (prosím, bez hanlivého zabarvení a bez podceňování žánru, který je a bude). Svědčí to o tom, že je tu povědomí o nutnosti hry i o její poloze.
Uvědomil si ji i Ivan Weiss, který si s chutí pohrál s režií. Ví, že zárukou úspěchu je jen bystrá souhra, lehkost, švih, rytmus, které se nedají strhnout k psychologizování, patosu. Škoda, že snaha po “americkém” tempu začne zadrhávat v nekonečných přestavbách. Oněch dvacet obrazů je napsáno tak, aby se daly takřka filmově stříhat bez zatmívaček. Weissovi spolu s výtvarníkem Františkem Skřípkem se nepodařilo najít scénické řešení, které by umožňovalo plynulý tok představení. To je dost rmoutivá vada na kráse jinak příjemné komedie, která beze sporu do kontextu pražského repertoáru zapadne a patří.
– lč – (Lidová demokracie 29. 4. 1976)
Z první řady
Mladý americký autor francouzského původu Colin Higgins napsal příběh o lásce osmnáctiletého Harolda k osmdesátileté Maud původně jako filmovou předlohu. Později z ní vytvořil román a divadelní hru.
Harold a Maude je šťastná hra. Má atraktivní příběh, je malebná, okouzlující, duchaplná, poetická a hlavně moudrá. Jejími bytostnými pojmy jsou život, láska, smrt.
Československá premiéra Higginsovy hry na scéně pražského Divadla ABC měla velký úspěch.
Režisér IvanWeiss vytvořil líbivé představení v duchu lehkého žánru. Šťastný typ představitelky Maud nalezl v Marii Rosůlkové. Náladovost inscenace umocnila skvělá výprava. Irena Greifová vytvořila kostýmy, barevně charakterizující postavy do nejmenších detailů. František Skřípek j.h. navrhl scénu, jež před námi otevřela dvojí svět – prázdný svět Haroldovy matky a šťastný svět Maude. Rytmus inscenace dotvářela hudební variace Václava Hálka.
Pevný režijní názor je vždy zárukou životnosti představení, příslibem pro reprízy. Ale ten hra Harold a Maude v Divadle ABC postrádá. Ivan Weiss nehledal možnost “podívat se na hru nově”, dát jí jedinečné inscenační opodstatnění. A to i přes úspěch hry vede k zamyšlení. Režisér využil jen toho, co mu text nabízel k povrchnímu ztvárnění. Soustředil se na jednotlivé scény mnohdy samoúčelnými prostředky, jimiž se snažil přivábit divákovu pozornost. Pouhá vnější stylizace nese nebezpečí opotřebování hry, nedůraznost a nedůslednost. Již námět Higginsovy hry má v sobě velkou dávku absurdna. Z konfrontace absurdity s realitou se teprve rodí smysl. Klíčem je tu postava Harolda. Jeho vývoj nelze obejít. A tady se nejmarkantněji projevuje slabost režijní koncepce. Zdá se, že se Viktor Preiss (Harold) vymyká stylizaci hereckých projevů představení. Preiss má velký dar pravdivosti. Vcítil, kterým směrem by se hra měla ubírat. Proto se mu daří zaměnit apel ve forma sentimentu za apel lidský. Pod pevným režijním názorem měl možnost vytvořit velkou postavu. Zůstalo jen u náznaku. Maud Marie Rosůlkové je kouzelná. Nedaří se jí však vždy stejně Maud bláznivá, nadšená, se často utápí v přemíře citu a komediálnosti. V místech, kde však je lyrická, kde probleskují ryzejší tóny její povahy – moudrost, lidskost, je skvělá. V postavě Haroldovy matky, egocentrické, vždy trochu mimo situaci, Jaroslava Adamová svým herectvím odpovídala smyslu předlohy…
Harold a Maude je dramaturgickým přínosem pro pražské scény. Je to divácky přitažlivá hra a jistě se bude líbit. Je pouze otázkou, zda elán, s nímž přichází na jeviště, vydrží do dalších repríz. Neboť ten je hlavním vkladem a devízou úspěchu tohoto představení.
(Květy, 13. 5. 1976)
V galerii: fotografie a na začátku moc hezký rozhovor Jana Procházky s Marií Rosůlkovou
Nádavkem:
