Na pražskou DAMU přišel z rodných Českých Budějovic a intenzivním studiem herectví zde strávil čtyři roky. Práce (a to nejen té herecké) se nebojí a nepohodlí mu není cizí. Filip Jáša se spolkem Distheatranz a divadlem Pomezí vytvořil v roce 2019 autorskou imerzivní inscenaci Lístky prosím, kde byl nejednou nucen opustit komfortní zónu připravených situací a scén. Svou cestu katedrou činoherního divadla teď pomalu končí. Můžete ho vidět v absolventských představeních Přelet nad kukaččím hnízdem, Platonov a zanedlouho i v autorské hře Digitální podzemí.
Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?
Měl jsem velká očekávání. Věděl jsem, že nebudu mít čas na své kamarády, ani na rodinu. V prváku a ve druháku je studium časově náročné, tak jsem to bral tak, že se na DAMU v podstatě stěhuji. Do školy jsem chodil brzo ráno, odcházel pozdě v noci, každý den jsem trávil ve stejném kolektivu, v učebnách vymalovaných na černo. Ve škole mám doteď několik svých ručníků, kartáček na zuby a různé kusy oblečení. První dva roky jsme se s naším ročníkem naprosto izolovali od zbytku světa, na nic jiného nebyl čas. Bylo to trochu šílené, ale nějak jsem s tím počítal, a vnímal jsem to jako dobrý důvod k odtržení od světa. V těžkých podmínkách jsme se s kolektivem poznali tak, že už se před sebou nemůžeme vytahovat, ani ztrapnit. To jsem od studia na DAMU a vůbec práce u divadla také očekával – silný kolektiv. Vždycky mě přitahovala spíš kolektivní práce než ta individuální.
Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostal na herectví?
Rodina a přátelé měli radost. I já jsem měl neskutečnou radost a hned jsem slavil. Byla to jediná škola, na kterou jsem se hlásil. Kdyby to nevyšlo, jel bych pracovat někam na pláž k oceánu, což byla až druhá možnost, ale taky se mi líbila. Když mě přijali, bylo rozhodnuto o mém životě na další čtyři roky – žádný oceán. Všichni mi jen gratulovali, jediný Jiří Unterműller, který mě připravoval na přijímačky, za mnou přišel a upřímně mě politoval. Byl jsem tehdy za barem v Horké vaně v Českých Budějovicích, Jirka přišel na jedno malé, politoval mě, že před sebou mám hereckou kariéru a šel pryč. Pobavila mě ta upřímnost zkušeného herce.
V čem si opravdu věříš?
Nejvíc věřím svému tělu. Celý život jsem sportoval, a snažím se sportovat i dál. Jen už bohužel nemám trenéra, který by nade mnou stál s bičem. Nejsem takový sporťák, jaký jsem býval, ale drží se mě to jako přednost.
Se spolkem Distheatranz, jehož jsi se spolužáky z ročníku členem, a divadlem Pomezí jste vytvořili autorskou imerzivní inscenaci „Lístky prosím“. Co tě jako herce u imerzivní inscenace překvapilo? V čem se hraní v imerzivním projektu liší od hraní v “klasickém” divadle?
Imerzivní divadlo je vlastně vytvořený fiktivní svět, ve kterém diváci mají jen pár pravidel, jinak si tam můžou dělat, co chtějí. Můžou se zapojit do příběhu, můžou odejít v půlce situace a jít do jiné místnosti, kde třeba náhodou hrají jiní herci. Předností takového představení bývá otevřený bar zabudovaný ve scénografii. Každá repríza je tedy úplně odlišná. Jako herec jsem vždy věděl, jaký bude příběh. Akorát diváci mi neustále kladli překážky a já pokaždé musel vymyslet, jak třeba odejít ze situace, abych potkal podle režijního plánu dalšího herce v jiné místnosti. Hrál jsem revolucionáře Jáchyma, který natočil s přítelkyní agitační film. O filmovou pásku jsme hned ze začátku příběhu přišli a do konce představení už se nenajde. Jednou ale přišel divák, že ten film našel. Držel ho v ruce. Jáchym chce ten film strašně promítnout, ale jako Filip vím, že to promítnout nesmím. Nakonec jsem si vymyslel, že má Jáchym strach z tajné policie a z cenzury, a že se nic promítat nebude. Diváci mívali otázky, na které jsme nebyli připraveni a museli jsme si odpovědi vymýšlet na místě. Byla to improvizace, která ovšem musí zapadat do příběhu v rámci fiktivního státu, který jsme vytvářeli. Diváci se ptali na nejrůznější věci. Třeba jestli plánuji s přítelkyní děti a podobně. Někteří se do hry zapálili tak, že jsem si mohl sednout a koukat na diváky, kteří hráli představení pro mě.
Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnil, tě nejvíce oslovila a čím?
Oslovil mě Majk ve hře After the End od Dennise Kellyho. Je to mladý, chytrý, citlivý kluk. Sociálně neschopný. Neumí se zapojit do kolektivu a neví, jak oslovit holku. Hra začíná v atomovém krytu a venku je apokalypsa. V krytu je zavřený Majk s Luisou, kterou platonicky miluje. Baví mě hrát podivíny, kteří si nevědí rady se svým životem. Baví mě dávat postavě tiky, zvláštní tělesné vady, a přesto ji udržet stále sympatickou a divákům blízkou.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?
Před představením prožívám hodně zvláštní stav, zejména před premiérou. Z nervozity jsem chvíli unavený a vzápětí překypuji energií. Musím se nějak ustálit, zkoncentrovat a uvést do klidu, jinak se na jevišti nedokážu ovládat. Tak se před každým představením rozmlouvám a dělám dechové cvičení. Někdy medituji a celý rituál uzavře jedno cigáro.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Sám jsem zvědavý, co přijde. Jsem otevřený všemu a nechám se překvapit.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Když mám pár dní volno, udělám si dovolenou. All inclusive v Chorvatsku není pro mě. Nerad se ubytovávám v hotelech. Nesnáším tu pohodu a klid. Když jsem doma, spím v pohodlné posteli každou noc, tak když mám volno, vyhledávám spíš nepohodu. Rád lezu po horách, rád chodím po městech s batohem a kytarou. Fyzická únava přináší mentální odpočinek. A když mám míň času, snažím se ho naplnit čímkoliv, co přijde.
Děláš horolezectví, šerm, kajak, otužování a další zajímavé sporty. Vyhledáváš adrenalin? Případně je pro tebe herectví adrenalinem?
Neustále přemýšlím nad blbostmi. Někdy se v myšlenkách zamotám a bývá to nepříjemné. Změna stavu mysli, jako opilost, mi zamotá hlavu ještě víc. Adrenalin mě zklidní. Soustředím se pak na jedinou chvíli teď a tady, na nic jiného. Když jde o život, není čas na blbosti. A na jevišti je to vlastně podobné. Když se na vás kouká sto diváků, samozřejmě nejde o život. Na druhou stranu strach, že se ztrapníme, možná také vychází z pudu sebezáchovy – chceme zachovat svou důstojnost. V nervozitě před publikem jsem zatím nenašel prostor pro jalové myšlenky. Zatím to pro mě není taková rutina, abych na jevišti přemýšlel, jestli jsem zavřel vodu u pračky nebo ne.
Na jaře během karantény jsi prý byl na chmelové brigádě. Jaké to bylo?
Byl jsem na více plantážových brigádách a každému bych to jen vřele doporučil. Dají se tam vydělat docela dobré peníze a je to jednoduchá odpočinková práce. Na chmelu nám dávali tři šlichty denně a ubytování bylo zdarma. Každý den jsem byl od 7 do 16 hodin na poli a po večerech na ubytovně s padesáti dalšími brigádníky v mém věku. Byl to pro mě vlastně odpočinek na táboře, za který jsem dostal výplatu. Navíc jsem se naučil něco o chmelu a přispěl jsem k výrobě Svijanského piva. V listopadu a v prosinci by měl být tento chmel v podobě zlatavého moku v prodeji.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze 3 slovy, co by podle tebe řekli?
Pohodový, zlobivý, kontroverzní.
Samuel Toman o Filipovi Jášovi ve třech slovech:
Mechem kráčí kanady.
