Do třetice o D.M.
Cílem následujících řádků je poukázat na herectví Dany Medřické a na konkrétní prostředky, které používala. Příkladem budiž její zřejmě životní role, Erži Orbánová v tragikomedii Kočičí hra. Jak už bylo mnohokrát zmíněno, jedná se o jednu z divácky nejúspěšnějších inscenací v dějinách českého divadla a Dana Medřická se na jejím vzniku podílela nejen jako herečka. S kolegyní a přítelkyní Vlastou Fabianovou text hry výrazně upravily a vložily do něj mnoho ze sebe samých.
„Měřítko“
Pokud si čtete O divadle pravidelně, jistě jste zaznamenali, že minulé pondělí tomu bylo třicet let od chvíle, kdy nás Dana Medřická opustila. Její nadhled, temperament a herecká svoboda tu ovšem je s námi dál, a to nejen prostřednictvím zachycených filmů a inscenací, v nichž paní Medřická hrála, ale také jako určité symbolické měřítko.
Ne snad, že by jakékoli umění (a herectví zvláště) bylo něčím, co se dá změřit. Dokonce ani srovnání dvou odlišných hereckých osobností a jejich výkonů není dost dobře možné. Přesto, herců mezi jaké se řadila Dana Medřická je pomálu. Její dominantní vlastností byl obrovský jevištní cit a nadhled nad situací, kolegy, nad sebou samou. To je patrné i ze záznamu Kočičí hry.
„Partneřina“
Dana Medřická byla podle mnohých skvělá kolegyně a jevištní partnerka. V obecné rovině tato vlastnost jistě souvisí s pokorou k divadlu jako takovému i pokorou ke kolegům a jejich práci. Je zjevné, že Dana Medřická na sebe nikdy nestrhávala pozornost ve chvíli, kdy by to bylo nežádoucí a nechala své partnery na jevišti volně dýchat.
„Erži se nemá valně, hádá se se svou rodinou, v mlékárně i u řezníka, nedělá nic, co by odpovídalo jejímu věku. Žije sice v neustálém rozčilování a chaosu, ale žije naplno.“ (Zdenka Frýbová, Československý voják, 1974)
Profesionalita
Pro její mluvní projev je typická pregnantní výslovnost, která snad mohla někomu připadat až příliš důsledná nebo dokonce patetická. Z hlediska hereckého umění jako řemesla však je právě tato vlastnost vysoce ceněna a na velkých divadelních scénách to platí dvojnásob. Namítl by někdo, že je její gestikulace příliš výrazná? Prosím, ale v případě Erži uvažme její temperamentní projevy, pro které jsou široká gesta či máchání rukama příznačné. Asi není potřeba dlouze rozebírat, že její představitelka dělala gesta dotažená a nikoli nahodilá, a že měla velmi přirozeně propojené slovní a fyzické jednání.
Gizela: Cítím to z tvých slov.
Není snadné zodpovědět si otázku, čím vším se Daně Medřické dařilo naplňovat rámce svých postav, obohacovat je sama sebou a vdechovat jim tak život. Určitě to bylo zmíněné přirozené propojování a vhodné kombinování akce a slova, výrazu a gest… To však nejsou pouhé vnější prostředky. Nelze je zcela metodicky uchopit, narežírovat ani naučit. V případě této herečky jsou jistě podporovány silně vyvinutým smyslem pro ironii (na začátku zmíněný nadhled) a také cit pro detail.
Zkuste si vybavit, kdy jste naposledy slyšeli mluvit nějakého herce třeba o jídle nebo dokonce vyprávět recept. Je-li to dobrý herec, je jeho popis často tak barvitý a sugestivní, že na daný pokrm dostanete chuť. Tento talent využívala i Dana Medřická v Kočičí hře. Například tehdy, když barvitě líčí svůj konflikt s prodavačkou nebo když zapáleně popisuje zevnějšek své přítelkyně Pavly, máte najednou pocit, že vás svou emocí, svým pohledem na věc přímo nakazila. Náhle máte chuť si to s někým pěkně vyřídit nebo si vybavujete detaily něčího vzhledu, jako byste ho viděli stát před sebou. Je to také tím, že se nejedná o pouhý popis, ale vyprávění bohaté na detaily.
Mezi velmi působivé patří ty momenty, kdy herečka hraje něco jiného, než říká. Samozřejmě je to dobře patrné během telefonických hovorů se sestrou Gizelou. V inscenaci je ale mnohem více míst, kde tímto způsobem odkrývá představitelka Erži z jejího nitra daleko víc, než může odhalit pouhý text, jakkoli dobře napsaný a upravený.
Třeba když Pavla (Vlasta Matulová) objedná v kavárně griotku, v Erži se mísí radost z „neplechy“ se spokojeností, že ji Pavla zve. Přitom však říká: „To je vyloučeno. Griotku, tu já nepiju. Já ne.“, načež se nechá velmi snadno přesvědčit. „Teď to přijde. Griotka. Ta se mnou zamává.“ Její pocity jsou ve svém sdělení prostě nakažlivé a člověk by si dal s chutí griotku, i když ji běžně nepije. V tomto momentě stejně jako v mnoha dalších prokazuje Dana Medřická velký smysl pro střih a herecké vyjádření podtextu. Údiv střídá vztek, smích rozlícený řev, vypjaté emoce střídá takřka civilní projev, přitom vyznění samotných slov a způsobu, jakým jsou zahrána, se často rozchází.
Erži: „No tak teda moje sousedka je moc milá, ale nešťastná ženská. Každej jí říká Myška. Víš, my spolu hrajeme takovou zvláštní hru: vždycky, když přijde z kanceláře, tak na mě zamňouká, a já k sobě pustím sousedovic kočku a ta jí mňoukáním vodpovídá… Ona to ani není hra, jako spíš zvyk.“
Dáma (z pavlače)
Erži Orbánová v podání Dany Medřické je něžná i směšná, tedy po svém – spravedlivě rozhořčená. Ani v nelichotivém kostýmu, s kulichem naraženým až do čela, nepostrádá grácii a elán. Je zjevné, že se herečka ve své roli nebála být „za ošklivou“, což je jeden ze základních předpokladů takového hereckého výkonu. Uměla svou nevšední fyzickou krásu rázem přetavit v ošklivost a jediným střihem, změnou výrazu se zas změnit v krasavici. Nebála se být ani prostořeká a hlučná. Všechny ty její prudké výlevy jdou ovšem tzv. zevnitř. Jsou nejen prožité, ale také promyšlené. Proto Erži může být i sprostá, ale nikdy není vulgární.
Dana Medřická jako Erži hraje neustále nějaké hry. S okolím i sama se sebou, vědomé i nevědomé. Při sledování svých malých cílů nám odhaluje širokou škálu emocí a myšlenek, své malé lži, všechna drobná vítězství i hořká přiznání vlastních proher. Jsou to ale skutečně jen prohry, když máte v sobě tolik vnitřní upřímnosti a tím vlastně i naděje jako postava paní Orbánové? Je to jistě i tím, jak je role napsána. Nebyla by ale taková, kdyby něco z toho chybělo Daně Medřické, herečce a skutečné spoluautorce Kočičí hry. Díky všem zmíněným prostředkům, a především osobnímu kouzlu, dokázala tuto poměrně prostou hru oživit a zbavit potenciálního sentimentu.
Na rozdíl od hry, kterou hraje Erži se sousedkou Myškou, o které mluví jako o zvyku, pro Danu Medřickou se z divadla evidentně pouhý zvyk nikdy nestal a za to jí patří dík všech diváků, kterých se svým uměním dotkla.
Chtěli jsme vám ukázat více dokumentů vážících se k Daně Medřické i ke Kočičí hře. A protože jich je opravdu hodně, umístili jsme je do zvláštní galerie, kterou najdete zde.
