A i když skoro polovinu tohoto repertoáru momentálně tvoří texty nejvýraznějšího současného českého dramatika a uměleckého šéfa činohry Rubínu – Petra Kolečka, najde se prostor i pro ostatní nadějné dramatiky. Například pro Zuzanu Dzurindovou.
Když zhroucení systému nastane příliš pozdě
Autorská dvojice – dramatička a dramaturgyně Zuzana Dzurindová a režisérka Anna Petrželková, se našly už při studiu na bratislavské VŠMU, kde stvořily své absolventské představení Cassablanca. Že se jim spolu pracuje evidentně dobře, dokazuje také fakt, že Error je již druhou inscenací, kterou v A studiu Rubín uvádějí. Tou první byla v roce 2009 hra Svrbí s podtitulem Hysterický pamflet o ženské otázce a hlavním motivem tohoto textu je stereotyp ženy 21. století, s typickými kariérními versus vztahovými problémy. A podobně jako Svrbí se i Error nese na vlně postav se stereotypním chováním.
Prostředím dramatu Error je jedno z mnoha oddělení velké nadnárodní firmy. V typické kanceláři je typický stůl, klávesnice, větrák, automat na vodu a typičtí zaměstnanci. Jmenovitě CEO (Tomáš Dianiška), Tiger executive manager (Tomáš Kobr), sekretářka se záměrně nezapamatovatelnými funkcemi (Eva Vrbková) a nováček (Réka Derzsi).
Charaktery těchto postav Dzurindová záměrně zjednodušuje na pouhé stereo-typy. Šéf nemá vlastní nápad a prakticky ani moc mozkových buňek. Není mu ještě ani třicet, dělá takové ty typické věci, co by šéf filiálky dělat měl a stresuje se tím, že ho někdo prokoukne. Datový analytik je prototypem geeka. Je přesvědčen o tom, že lidstvo jednoho dne nahradí počítače, na což se patřičně připravuje a kdyby z divadla utekl do filmového průmyslu, pravděpodobně by se stal nejlepším kamarádem Sheldona z amerického sitcomu The Big Bang Theory. Sekretářka zcela samozřejmě pálí za šéfem, ale netradičně ji k tomu nemotivuje touha po jeho penězích, ale po jeho DNA. Dzurindová tak v jedné postavě kombinuje hned dvě dobová klišé – sekretářku, co chce svého nadřízeného, a „snažilku”, tedy ženu urputně prahnoucí po těhotenství. Kvarteto zoufalců uzavírá nová manažerka „bůhvíčeho”, perfekcionistka posedlá svou kariérou a snažící se o naprosté smazání všech rozdílů mezi mužem a ženou. Respektive mezi sebou a mužem, a to tak, že se láduje koňskými dávkami hormonů přímo z krabičky. Díky tomu jí nakonec vyroste dlouhý plnovous, který skvěle ladí k jejím hustým blonďatým vlasům a objemnému poprsí.
Kancelářské panoptikum je pověřené vyřizováním pokynů, které jim prostřednictvím magického sluchátka předává nadpozemsky důležitá centrála, aniž by vůbec měli ponětí, co je vlastně náplní jejich práce. Právě toto a “office genius loci” je tím, o čem celá incenace vlastně je, nebo by alespoň měla být.
Hledá se téma! zn. Nutně?
Osobně nemám žádný problém s hrou o stereotypních postavách, a to i s vědomím skutečnosti, že v posledních deseti letech se s nimi doslova roztrhl pytel. Za všechny stačí jmenovat jedny z posledních – Rozhovory s astronauty divadla Letí nebo Federer – Nadal, inscenovanou taktéž v Rubínu. Podobně populární se stalo i téma lidí uvězněných v kancelářích nebo na vysokých postech jakékoliv velké firmy, bombardovaných neustálým stresem a záplavou nesmyslných úkolů a lejster. První nejvýraznější hrou o „těchto” lidech byla bezpochyby Top dogs švýcarského autora Urse Widmera.
Hra o stereotypech nabízí spoustu vtipných situací, společně tvořící koláž bizarního prostředí. Konfliktů, vycházejících ze samé podstaty zaměstnání a pozic, vykazujících určité nutné modely jednání. Nenabízí ale o mnoho víc než tohle. Je velmi obtížné snažit se v nich najít nějaký společný příběh, ještě hůř poselství nebo vyřešení situace. Problém Erroru je právě v tom místě, kdy se lehká a vtipná klipovitá inscenace překlopí do snahy o „něco většího”. Jenže postavy bez charakterů zkrátka nemohou žádné velké poselství nabídnout.
Křečovité hledání tématu v poslední třetině inscenace nebyli bohužel schopni zachránit ani do té doby skvělí herci. Postavy z podstaty nenabízejí příliš prostoru k rozehrání a typizovaná gesta a výrazy se po určité době začnou nutně opakovat. To, co bylo v prvních dvaceti minutách vtipné, se v posledních dvaceti stává nudným. Navíc, na rozdíl od Tomáše Dianišky, si Slovenka Réka Derzsi není úplně jistá v češtině, na úkor koncentrace na roli se příliš soustředí na přesné odříkání replik a její výkon je, ve srovnání s kolegy, bohužel viditelně slabší. Přitom by snad ničemu a nikomu nevadilo, kdyby zůstala u slovenštiny.
Vrbková, Dianiška i Kobr hrají s lehkostí sobě vlastní a rozdílnost jejich fyzických typů dokonale kontrastuje s charakterovými vlastnostmi postav. Tomáš Kobr je bezkonkurenční ve svém uměleckém monologu (další stereotyp), Tomáš Dianiška v rozhovoru s virtuálním kotětem na svém telefonu. Eva Vrbková, jako vždy, výborně využívá svého hlasového, mimického a fyzického potenciálu a určitou nepříčetnost postavy podtrhuje expresivními pohyby a výrazy (a zelenými skákacími kuličkami).
Error je v mnoha ohledech zajímavou inscenací, které ovšem chybí pár změn k tomu, aby byla inscenací povedenou. Režisérka Anna Petrželková umí vystavět dramatičnost situace a vztahy mezi postavami, a to dokonce na velmi vtipném základu. Výborný cit projevila i ve výběru herců, kteří spolu tvoří mikrosvět absurdního prostředí a detailně pracují s typy postav. Bohužel ale měla, společně se Zuzanou Dzurindovou, ukončit hru o půl hodiny dřív. Vznikla by tak, sice ne nějak hlubokomyslná, zato však dobře uchopená a vtipná inscenace o jednom detašovaném pracovišti, jehož variací může být na světě nespočet.
Hra o stereotypech nabízí spoustu vtipných situací, společně tvořící koláž bizarního prostředí. Konfliktů, vycházejících ze samé podstaty zaměstnání a pozic, vykazujících určité nutné modely jednání. Nenabízí ale o mnoho víc než tohle. Je velmi obtížné snažit se v nich o nějaký společný příběh, ještě hůř o poselství nebo vyřešení situace. Problém Erroru je právě v tom místě, kdy se lehká a vtipná klipovitá inscenace překlopí do snahy o „něco většího
