Režisér Michal Vajdička s dramaturgem Milanem Šotkem si tohoto úskalí byli vědomi a textově náročnou hru nazkoušeli v nejlepším slova smyslu tradičně. Scénografie (Pavol Adraško) neexperimentuje příliš, scéna je vyplněna přepravním kontejnerem, na který je promítán obraz středověké ikony s časovým určením roku 1077 (ve kterém příběh historického Jindřicha IV. vrcholí) a v jehož útrobách je ukryt trůnní sál, kde se celé drama odehraje. Důležitou roli hrají dva koně (zpodobnění jednoho z témat hry), kteří jsou postaveni v levém rohu sálu a na jednom z nichž Jindřicha posunují jeho sluhové během několika vypjatých scén. Kostýmy (Katarína Hollá) ctí dvojí obraz – středověk i střídmou současnost.
Co bych přesto režisérovi vytkla je především posun ve výkladu textu. Jindřich IV. není zpodobňován jako tragédie muže, který pro svou lásku zaplatil cenu nejvyšší (jak ji napsal Pirandello), ale jako fraškovitá detektivka, což nutně vedlo k eliminaci psychologie postav. Ve Vajdičkově a Šotkově úpravě jde v případě Jindřicha IV. v podstatě o skrytý monolog titulní postavy a ostatní mu spíš přihrávají, jsou „k dispozici“, což nutně vedlo k jejich zjednodušení a umělecky ublížilo nejen hercům, ale především inscenaci jako takové. Z Markýzy (Andrea Elsnerová) je ješitná hysterka, z barona Tita Belcrediho (Václav Vašák) nudný a nijaký šprýmař a z doktora (Otakar Brousek ml.) je dottore – šarlatán jako z commedie dell arte. Nutné je však říci, že herci své poněkud zploštělé dramatické postavy ztvárňují se vší ctí.
Závěr inscenace není zcela čitelný. Divák si nemůže být tak docela jistý, zda nakonec skutečně dojde či nedojde ke smrti (vraždě) barona Belcrediho. Celkovému vyznění inscenace to spíše uškodilo. Působivý je však obraz, kdy Jindřich leží zhroucený v klubíčku na zemi a uvědomuje si svou samotu.
Dalším úskalím je úvodní scéna herců (tajných rádců), ve které je zmíněn i Miloš Kopecký (legendární Jindřich IV. z Hudečkovy inscenace z roku 1967) jako herecké meta jednoho z elévů. Scéna je zbytečně dlouhá a silně retardační.
Michal Vajdička měl ovšem šťastnou ruku v obsazení titulní role, která klade vysoké nároky na ztvárnění (dlouhé, obsahově náročné monology, kde i malé zaškobrtnutí zbortí celý obraz). Jiří Dvořák neujde srovnávání s Milošem Kopeckým, který tuto roli hrál právě před šestačtyřiceti lety (málokdo ví, že původně měl Jindřicha IV. pohostinsky vytvořit Václav Voska) a ze souboje vychází se ctí. „Svého“ Jindřicha spolu s režisérem vymodeloval precizně. Jindřichovy vteřinové přechody mezi náladami mu nedělají potíže a působí naprosto přirozeně. Jiří Dvořák opět dokázal, že patří mezi nejtalentovanější herce své generace.
Text hry i inscenace patří mezi intelektuálně náročnější a obávám se, že odvedenou práci tradiční abonent vinohradského divadla dostatečně neocení, což dokazoval již na premiéře. Proto neváhejte a zajděte se na Jindřicha IV. podívat brzo. Výkon Jiřího Dvořáka řadím mezi výkony roku 2013.
