Obligátní otázka úvodem: Jak ses dostal k divadlu?
To se stalo úplně spontánně. K divadlu mě nikdo nevedl. Ne, že by mi ho rodiče zakazovali, ale nebyl jsem k tomu přímo vedený. Přestože, když jsem ještě nebyl na světě, naši v hradeckém divadle pracovali – máma jako nápovědka a táta jako zvukař. Měli tam kamarády a často jsme tam chodívali. Jako malý jsem několikrát v divadle byl, ale to neznamenalo, že bych ho měl nějak zvlášť “pod kůží”. Je ale pravda, že jsem od dětsví zpíval a vždycky mě víc bavilo umění než třeba sport.
Jak tě tedy napadlo jít na konzervatoř?
Dá se říct, že zničehonic. Prostě mě to napadlo. Máma mě vzala k paní Jiřině Jelenské, aby vyzkoušela, jestli vůbec mám talent a ona řekla, že mám. Což se teda do dneška úplně nepotvrdilo… (smích), ale bylo to tak. Na konzervatoř jsem se hlásil dvakrát, takže podruhé už jsem opravdu věděl, že to chci dělat, což se později, během studia, jedině potvrdilo. A baví mě to pořád, i když se někdy tvářím, že ne.
Kdo byli tvoji herečtí pedagogové?
Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem se tam nedostal napoprvé. Protože rok na to ročník otvírali Jana Preissová a Jaroslav Satoranský a to bylo hodně dobré. Taky vzpomínám na Lea Spáčila, to je legenda. Vykládal nám Stanislavského a byl poněkud drsný, ale výborný pedagog. Samozřejmě, že pedagogů jsme měli mnohem víc, ale tihle tři byli zásadní.
A z konzervatoře jsi šel rovnou do Divadla Na Fidlovačce?
Vlastně už během. Vzali tehdy celý náš ročník. Původně chtěli vzít ten o rok výš, jenže ty vedení školy nepustilo kvůli absolventským představením v Žižkovském divadle. My jsme byli teprve ve třetím ročníku, tak to šlo. To bylo zase štěstí! Nebo štěstí… Ale jo, já si myslím, že Fidlovačka je štěstí (smích). Prostě jsme tehdy přišli ve třeťáku do rozestavěného divadla.
Máš některé spolužáky mezi kolegy dodnes?
Pořád je tam Matěj Kužel, se kterým hodně hraju. My jsme stvořili takovou komickou dvojici. Teda stvořili ji z nás. Myslím, že to má na svědomí hlavně Pavel Šimák (současný umělecký šéf divadla – pozn. red.) Dál je tam Eliška Nezvalová, Radka Krninská, donedávna Zuzana Vejvodová, ta odchází na Vinohrady stejně jako Ondra Brousek. A jinak už tam není nikdo. Všichni se rozprchli.
Takže ty vlastně pamatuješ celou éru “nové Fidlovačky”…
Úplně od začátku. Od časů zájezdů, na které jsme jezdili autobusem po celé republice. Byly to krásné časy, začínalo se úplně od nuly. Je hezké být u toho, když se divadlo postupně probouzí a zvedá… mladické ideály později samozřejmě zase padaly, ale ty první roky byly fantastické. Vlastně jsem ani nepřemýšlel nad tím, jak dlouho už tam jsem. Budova divadla se po rekonstrukci otevírala v roce 1998, ale předtím už jsme právě hráli na zájezdech. Je to dlouhá doba, víc než patnáct let, ale ještě nebilancuju.
Tvoje domovské divadlo ale není jedinou tvou “štací”. Jsi také jedním ze zakládajících členů originálního pohybového divadla Veselé skoky…
To vlastně taky souvisí s Fidlovačkou. Do divadla přišel Martin Pacek, což je skvělý choreograf, režisér a také pohybový pedagog DAMU, a vysvětlil mi, že se můžu na jevišti hýbat. To bylo dost zásadní… Z konzervatoře jsem to sice věděl, ale nemyslím si, že bych tam dostal takovou průpravu, jakou mi dal později Martin. Protože pracuje po celé republice, měl přehled, a tak oslovil několik lidí z různých divadel, což byla pro mě mimo jiné možnost potkat při práci nové lidi, které bych jinak nepotkal. No a začali jsme na zkušebně na DAMU zkoušet. Byli jsme všichni ještě mladší než teď (smích) a měli jsme chuť dělat pořád divadlo, dokonce i ve volném čase, což už dneska tak úplně nemám. Zkoušeli jsme po nedělích a vůbec jsme nevěděli, co z toho vznikne. K premiéře jsme to dotlačili snad po dvou letech a byl to obrovský úspěch. První inscenace se jmenuje Na hlavu, hraje se dodnes a má na kontě přes dvě stě repríz. Později vznikaly další úspěšné inscenace. Bylo to krásné a důležité období mojí kariéry, které už ale považuju za uzavřené. Nazkoušené věci hraju rád dál, ale do nových projektů se Skoky už se nepouštím.
Další kapitolou tvé herecké dráhy je spolupráce s divadelním souborem Háta. To je zase úplně jiný šálek čaje. Jak ses dostal do zavedeného zájezdového divadla?
Opět to šlo přes Fidlovačku (smích). Respektive přes Lumíra Olšovského, se kterým jsem se tady potkal jako s hereckým kolegou i režisérem. Když potom režíroval pro Hátu adaptaci Světáků, hledal někoho, kdo by se mohl alternovat s Pavlem Vítkem. Volba padla na mě, Háta (ředitelka Olga Želenská) to schválila a od té doby s nimi hraju. Světáky mám rád i proto, že nejde o typické zájezdové představení. V Hátě se nešije horkou jehlou, ale regulérně se zkouší jako v normálním souborovém divadle. Také vítám pracovní setkání zase s jinými herci a baví mě jezdit na tzv. spací zájezdy, takže člověk vypadne z města a může si trochu vyčistit hlavu. Je to fajn spolek.
K herecké profesi dnes takřka neodmyslitelně patří různé konkurzy. Jaký k nim máš vztah?
Obecně je rád nemám, jako asi nikdo, ale troufám si říct, že jsem se naučil je zvládat a celkově se zlepšil. I když mám pocit, že nikdy nepředvedu výkon, s jakým bych byl úplně spokojený. Samozřejmě mám nejradši, když mi někdo dá důvěru bez konkurzu a nabídne mi spolupráci třeba na základě představení, ve kterém mě viděl. Herecké sebevědomí je velmi ošemetná a křehká záležitost a přesvědčování na konkurzu mu dvakrát nepřidá. Teď ale zkouším muzikál a všiml jsem si, že někteří kolegové z této branže v tom umí lépe chodit a třeba se taky líp popasovat s nervozitou.
Nemůžu se tě nezeptat na tvoje poměrně pravidelné hostování v Jihočeském divadle, které vzešlo vlastně taky z konkurzu…
Za to může taky Fidlovačka, protože v době, kdy se konkurz konal jsem nedostával tolik práce, kolik bych si představoval, tak jsem to šel zkusit jinam. Byl to jeden z nejpříjemnějších konkurzů, jaké jsem absolvoval a navázala na něj už trojnásobná spolupráce s tímto divadlem.
Nedávno jsi zase uspěl v konkurzu do prvního nastudování legendárního amerického muzikálu RENT u nás, kde jsi dostal sólovou roli. Jak bys popsal tuhle jedinečnou zkušenost?
To bylo zajímavé. Myslím, že nějak nemohli najít představitele postavy Angela a já jsem si řekl, že bych se na to mohl hodit. Navíc, není to první transvestita, kterého hraju, což mi asi při konkurzu i během zkoušek docela pomohlo. V každém případě je to obrovská zkušenost z mnoha důvodů. Jednak proto, že se jako činoherec musím popasovat s úskalími muzikálu. Sice se považuju za slušně zpívajícího a tančícího herce, ale kolegové v RENT jsou na tom vesměs líp. Mají větší muzikálové zkušenosti, jsou si jistější… a já s nimi musím držet krok. Další věc je, že celý muzikál zkoušíme v angličtině. Uvažuje se do budoucna o českém překladu, ale česká premiéra i první reprízy budou v originále. Fungovat na jevišti v cizím jazyce se všemi reakcemi, jakkoli ten jazyk ovládáte, je neskutečně náročné. Musíte být v tom jazyce naprosto suverénní. Teprve teď si uvědomuju, jak se asi cítí cizinci v Česku. Neumím si představit, že bych jel do cizí země a rozjel tam hereckou kariéru.
Co tvoje role?
Je úplně skvělá! Jsem moc rád, že můžu Angela v RENT zkoušet a hrát. I přesto, že jsem chtěl mít původně volné prázdniny a odpočívat, ale když jsem vyhrál konkurz, měl jsem velkou radost, přehodnotil jsem plány a šel do toho. Navíc jsem docela dlouho nehrál žádnou „vážnější“ roli. Vlastně hraju spíš v komediích.
Letošní prázdniny tedy trávíš zkoušením muzikálu. Jaké máš zkušenosti s hraním v létě?
Jedno léto jsme s Fidlovačkou hráli Šumaře na střeše v Národním divadle, pak jsem hrál ve Večeru tříkrálovém, ale to byla spíš taková stafáž. Docela jsem si to užíval. Občas jsem si dal pivo a na konci tam dvacet minut postál (smích). Pak jsem hrál v Bouři v rámci Shakespearovských slavností na Pražském hradě. To bylo takové… zajímavé představení. Obecně mi letní hraní nevadí, i když bych samozřejmě radši jel do Řecka.
Herci mají různé možnosti obživy (a často podstatně výnosnější) než jenom divadlo. Umíš si představit, že bys třeba točil filmy nebo nekonečný seriál a divadlo úplně přestal hrát?
To nevím. Asi by mi to hrozně chybělo. Někdy si říkám, že už mám divadla docela dost, ale vzhledem k tomu, že ho dělám tak dlouho a hraju hodně, tak si to vlastně představit neumím. Ideální je to kombinovat. Roli v seriálu bych vzal, už proto, že bych si rád víc osvojil filmové herectví a řemeslo. Když jsem něco točil, byly to tak čtyři dny, z čehož jsem dva dny řešil, jak se postavit a taky jak překonat vlastní technické nedostatky. Jednou se ale klidně může stát, že nebudu dělat ani divadlo ani film a budu někde třeba prodávat grilovaná kuřata! Nicméně v nějakém filmu bych si zahrál opravdu rád.
Chodíš do divadla taky jako divák?
Chodím, ale méně, než bych chtěl a dost si vybírám. Je to lehce šílené, protože mám u divadla tolik kamarádů, že se to ani nedá stihnout. Jenom z konzervatoře znám spoustu lidí, kteří naštěstí skoro všichni mají práci a hrají, takže se vzájemně pořád na něco zveme. V uplynulé sezóně jsem hodně chodil do vinohradského divadla. Byl jsem zvědavý na bývalé kolegy a taky na to, co tam nové vedení vymyslí…
Už jsme se dotkli tvého hostování v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Bylo a je to jistě vítané zpestření tvého hereckého života, ale dokážeš si představit, že bys šel tzv. na oblast do stálého angažmá?
Tehdy jsem přesně s tímhle záměrem jel na zmíněný konkurz do Budějovic. Ale dnes už si to představit neumím. Z jednoho prostého důvodu, a sice, že mám nějaký osobní život a ten je tady v Praze. Navíc si užívám pracovní různorodosti, kterou mi Praha nabízí. Na druhou stranu se mi líbí, že lidi v pevném souboru pracují kontinuálně. To mi Na Fidlovačce za minulého vedení chybělo, ale v uplynulé sezóně jsem tu dostal hezkou práci, tak uvidíme, jak to bude dál. Mám pocit, že třeba v Budějovicích si členové souboru víc zahrají a dostávají od vedení zajímavé úkoly. Přesto bych momentálně nikam do angažmá nechtěl. Ostatně mi to zatím ani nikdo nenabídl. Spíš si mě tak přehazujou jako horký brambor. (smích)
Když jsi zkoušel v Budějovicích, jezdil jsi třeba každý den tam a zpátky. Ráno z Prahy na zkoušku a odpoledne zpátky na představení nebo na zájezd. Stálo to za to? Nezalitoval jsi?
Spíš jsem se toho hrozně bál ještě před začátkem zkoušení. Hodně jsme to řešili doma, jak to bude s venčením našeho psa Detu a tak. Čekal jsem, že to bude horší. A nakonec jsem se tam pokaždé těšil. Třeba to poslední zkoušení – adaptace Pratchettových Soudných sester – mě moc bavilo a jsem za takovou zkušenost opravdu rád, ale je fakt, že jsem se těšil z pozice člověka, který tam jede na chvilku a užívá si to. Taky jsem tam potkal spoustu fajn lidí, se kterými byla radost spolupracovat. Takže, abych odpověděl na tvoji otázku, nezalitoval jsem, ale je pravda, že když míval třeba autobus zpoždění, byl jsem nervózní. To byl trochu stres.
Ve fantasy komedii Soudné sestry, o které je řeč, máš zajímavý úkol. Hraješ „muže mnoha rolí“, asi šesti nebo sedmi, jestli se nepletu. Už jsi něco takového někdy hrál?
Mockrát. Nějak se na to asi hodím. Občas, jako například teď u Angela v RENT, zapochybuju, jestli vůbec ještě dokážu zahrát jednu ucelenou postavu. (smích). Protože jsem si to vlastně moc nevyzkoušel. Takže ano, zkušenost s vícerolemi mám bohatou, ale ne úplně v takovém žánru jako jsou knihy Terryho Pratchetta. A vlastně mě to vždycky bavilo. Hodně zálěží na tom, s kým člověk v těch „čurdách“ partneří a kam až ho třeba režisér pustí. Jak moc po člověku chce, abys ty jednotlivé malé role odlišoval a tak. Nejhorší je, když ty roličky fungují jen jako nějaká výplň, což ale naštěstí není případ Soudných sester. Vlastně jde o to, kolik je člověk ochotný vložit do tak malé role energie. Někomu se prostě nechce. Mně se chce, a tak si pěkně zařádím.
Mluvili jsme o tvých pedagozích na konzervatoři. Ty sám jsi nedávno začal učit na Mezinárodní konzervatoři. Co bys k tomu řekl?
Je to docela vtipné. Vlasta Žehrová, se kterou hraju ve Světácích, byla oslovena, aby učila na muzikálovém oddělení Mezinárodní konzervatoře a měla si k sobě vybrat asistenta. Oslovila mě a já z toho byl lehce vyděšený. Říkal jsem si, jak já můžu někomu říkat, jak má hrát divadlo… a dá se to vůbec naučit? Vlasta už pedagogické zkušenosti měla a nakonec jsme se dohodli, že to zkusíme a když uvidíme, že to má smysl, budeme v tom pokračovat a když mi to nepůjde, tak uteču a zahrabu se někam. Pak jsem ale zjistil, že asi studentům neříkám úplné nesmysly a že mě mají rádi. Takže jsem se tam začal i těšit. Musím říct, že se docela inspiruju tím, jak kdysi učili nás. Mám ještě schované svoje sešity z konzervatoře a podle nich se připravuju na hodiny. Zdá se, že nějaký vliv na studenty máme. Chodí na nás do divadla a pak nás kritizují. To je fajn. Nicméně umělecké školy jsou velmi specifická záležitost, protože umění nejde úplně dohromady s nějakými přísnými pravidly nebo bodováním.
Kdyby tě oslovil hodně mladý člověk a svěřil se ti, že chce být hercem. Co bys mu (jí) řekl?
Ptal bych se ho, proč to chce dělat. Je důležité rozlišit, jestli se jedná o nějakou přechodnou hysterii nebo opravdový zájem. Herectví je občas potřeba přinášet docela oběti a není to tak jednoduchá profese, jak se může zdát. Ale jinak bych mu žádnou radu nedával. Jestli to opravdu chce, tak ať jde a zkusí to… Stejně to nikomu nerozmluvíš. Mně to taky nerozmluvili a podívej, jak teď krásně nadávám…
