Opera Dialogy karmelitek skladatele Francise Poulenca se řadí k nejsilnějším operním dílům 20. století. V Čechách byl titul zatím uveden pouze dvakrát, a to v češtině. Operní soubor DFXŠ operu nastudoval ve francouzském originále.
Vyhledávaný dirigent Ondrej Olos, autor hudebního nastudování: „Poulencova hudba je velmi srozumitelná, plná barev a delikátní instrumentace. V opeře Dialogy karmelitek stojí hudba plně v rovnováze se zpívaným slovem. Čistý duchovní život řádových sester je mnohokrát vyjádřený klidnou hudbou, které kontrastuje drsný až barbarský zvuk instrumentace, která jako by komentovala a vyobrazovala sekulární svět a jeho vrcholné politické představitele, kteří v tomto příběhu vystaví životy řeholnic existenčnímu zániku.
Lidé v liberecké opeře jsou ryzí a plně oddaní svému povolání. Mají vášeň a chuť pracovat a zároveň si umí vychutnat momenty, pro jejichž dosažení musí umělci obětovat mnoho času, příprav a soustředěnosti. Velmi se těším na premiéru, protože při málokterém operním díle člověk tolik přemýšlí nad holou podstatou a smyslem života, jako při tomto.”
Režisérka Linda Hejlová Keprtová využívá širokého spektra výrazových prostředků, aby celkové vyznění bylo divákovi přístupné a srozumitelné. Chce upozornit na fakt, že společnost se z historie neponaučila a lidstvo se dopouští v podstatě stále stejných chyb: „Je skvělé, že se Dialogy karmelitek objeví na repertoáru liberecké opery, protože se jedná o zcela mimořádné umělecké dílo, sugestivně propojující skutečný příběh s překrásnou hudbou. Příběh o nezdolné odvaze a vnitřní svobodě rezonuje v každé době, protože v každé době se s těmito fenomény potkáváme.”
Scéna výtvarníka Michala Syrového je velmi skromná. Zbytečně na sebe nestrhává pozornost, a tím dává divákovi prostor, aby se plně soustředil na děj, což je v tomto díle více než žádoucí. Zajímavým prvkem jsou moderní pohyblivé panely a tabule, na které se během představení píše.
V zajímavém kontrastu ke scéně pak stojí kostýmy výtvarníka Tomáše Kypty, které naopak zapadají do období Velké francouzské revoluce, ve které se děj opery odehrává.
V liberecké inscenaci opery Dialogy karmelitek se na scéně objeví také postavy, které si režisérka Linda Hejlová Keprtová do příběhu vymyslela a zakomponovala. Kromě postav sluhů jsou to tzv. panenky, které ztvárňují členky dětského pěveckého sboru Severáček pod vedením Silvie Langrové. V příběhu hrají významnou a nezastupitelnou roli.
I přesto, že byl Francis Poulenc, autor opery, vychován v silně katolické rodině, v průběhu dospívání se od víry odklonil a žil bohémským životem. Není tajemstvím, že byl homosexuální orientace a jeho soukromý život byl poměrně pestrý. Komponoval hudbu veselou, ironickou až neuctivou a hlásal novou éru vtipu a spontánnosti. Stal se jedním z hlavních představitelů francouzské hudby 20. století, především jako člen Pařížské šestky.
Během jeho vrcholného období ale došlo ke změně. Dekadentní témata byla vystřídána vážnější duchovní tematikou. V roce 1936 při automobilové nehodě tragicky zemřel jeho blízký přítel a Poulenc byl zdrcen představou pomíjivého života a zranitelnosti lidského těla. V roce 1949 ho smrt dalšího přítele znovu donutila k přemýšlení o smyslu života a smrti. V tomto rozpoložení pak v letech 1953–1956 zkomponoval Dialogy karmelitek a několikrát prožil nervové zhroucení, údajně proto, že se tak hluboce vcítil do strádání jeptišek.
Opera je založena na skutečném příběhu mučednic z Compiègne, komunity šestnácti karmelitánských jeptišek, které byly během vlády teroru Francouzské revoluce sťaty gilotinou. Titul je považován za jedno z nejvýraznějších operních děl 20. století nejen díky mistrovskému hudebnímu pojetí, ale především pro svůj hluboký duchovní rozměr.
Nadčasový příběh řádových sester, jejich strach, ale i odhodlání a síla bojovat, odmítnutí vzdát se své víry, postavení se společnosti – to vše shledáváme i dnes stále aktuální. Dílo nabízí vhled do lidské duše, ale také do společnosti, která se i po tolika letech ukazuje téměř neměnná. Děj přináší mnoho silných obrazů, ale závěrečná scéna, kdy sestry kráčejí vstříc gilotině, zatímco zpívají Salve Regina, a postupně jsou jim sťaty hlavy, je jednou z nejsilnějších scén v dějinách opery a vede k velmi dojemnému, katarznímu divadelnímu prožitku.
Detail inscenace:
