Varování, že Babička je titul pro staromilce a že nemá šanci současného diváka zaujmout, se naštěstí v tomto případě nevyplnilo. Naopak, ukazuje se – pokud si divák na tuto hru cestu najde –, že dnešní publikum žíznivě vstřebává ta nejjednodušší sdělení o životaběhu, že ochotně s herci hraje hru na lásku, štěstí i neštěstí i smrt v základních obrazech, jak je spisovatelka s nostalgií vykreslila a jak je po sto šedesáti letech mladí divadelníci znovu objevují. Že chápe humor a nadhled, s nímž se tu potkává, ale je schopno pocítit také dojetí tam, kde je třeba a nebrání se mu.
Povídka s podtitulem Obrazy z venkovského života nabízí pro dnešní divadlo přinejmenším dvě možné interpretace. Jednou je extravagantní parodická verze (vzpomeňme na zdařilou brněnskou Babičku Jiřího Pechy ve „fetišistické revui“ Divadla Husa na provázku z roku 2006), druhou může být pokud možno klasická, s pokorou k autorce převyprávěná podstata se vším, čím toto dílo přežívá do současnosti. Tedy především nabídkou pozitivních motivů pro život člověka od dětství po stáří. Možná právě dnes obzvláště potřebných.
Dramatizátor a režisér Babičky v Divadle Na Fidlovačce zvolil druhou možnost. A vzhledem k tomu, že jde o tvůrce mladého, je jeho volba možná překvapivá: nepokusil se o pseudomoderní výklad, neposunul postavy jinam, než kam je autorka usadila, nemění jazyk, naopak využívá jeho kouzla, barvitosti a vlastně velmi současného vyznění… Inscenuje skutečně „pouhé“ obrazy, které rámuje důležitými okamžiky z reálného života Boženy Němcové. Na počátku ji (v dvojroli s Barunkou) vidíme, jak v těžké osobní situaci po ztrátě syna a krátce před svou smrtí začíná psát Babičku; během hry se objeví coby smutná nevěsta z donucení, čas od času se odehraje výstup ozřejmující postoje i potíže jejího muže s úřady i to, co život ve stálém napětí a v nepřízni absolutistické mocí pro Němcovou a její rodinu znamenal. Tyto exkursy do intimního života autorky jsou uváděny jaksi „na okraj“, mimo hrací plochu, třeba na balkoně. Pro pochopení kontrastu spisovatelčiny situace a její potřeby stylizovat jakousi idylu dětství jsou však užitečné.
Hlavní děje oscilují v časovém rozpětí přítomnosti pobývání babičky s dětmi, kněžnou, komtesou Hortensií… a vzpomínek – ať už ve vyprávění Babiččině ( o tom, jak následovala svého muže, vojáka Jiříka, o setkání s císařem… ) nebo Myslivcově (o Viktorce). Byť se tu odehrává venkovský život či život na zámku, podstatou jsou především osudy několika výrazných žen – babičky, Barunky, Viktorky, Kristly, Hortenzie i kněžny a pochopitelně samotné spisovatelky. V úvahách o úkolu, který dramatizací a režií na sebe vzal, to Jan Jirků píše: „Ta Babička je něco tak zvláštního. Je to lyrika, je to ženské psaní, je to ta zatracená Božena. Neuchopitelná, mlhavá, emocionální. Žádné drama, ale dramatické jednání, žádné story, ale příběhy jednotlivých žen.“ A v tomto duchu, ne však mlhavě či neuchopiteně, ale zajisté emocionálně také Babičku inscenuje. Vyprávění a „obrazy“ zasazené do jednoduše proměnlivé scény osvěžuje živou choreografií s nevtíravou hudbou a zpěvy (zajímavé jsou herecké vícehlasy). Jediným prvkem, který poněkud drhne, jsou občasné, ne zcela jasné či povedené vstupy kněze.
Hlavní tíže inscenace spočívá na bedrech Elišky Balzerové v titulní postavě. Je to dozajista babička mladá, a z toho plyne i uvěřitelnost jejího nadhledu a humoru, s nímž pozoruje a glosuje radosti a strasti života kolem ní. Balzerová nevytváří „moudrost na pochodu“, ale babiččiny zkušenosti prostě předkládá, je ztělesněním klidu a nepochybně i jím nenásilně vychovává – vnoučata na jevišti a zřejmě i mladé diváky v hledišti. Hraje i v drobných detailech, neokázale, přesto s jasnou odezvou z publika.
Ostatní postavy jsou v podstatě ilustrativní – už proto, že se jejich charaktery nevyvíjejí, jsou spisovatelkou dané, rozehrávají jen situace. Proto nelze některého herce zvlášť vyzdvihovat. Zapamatovatelné jsou živá Kristla Marie Doležalové, sošná Kněžna Ivy Pazderkové, impulzivní Viktorka Barbory Mošnové, bodrý Myslivec Daniela Rouse či naléhavý Černý voják Lukáše Rouse, samozřejmě i něžná Barunka (alternují Anika Menclová a Rebeka Chudobová). Všichni se však přičiňují o to, že Babička jako celek působí kompaktně, vyzařuje radost ze hry a probouzí veskrze kladné emoce.
Bylo by zajímavé, jak by se k tomuto ztvárnění své povídky, již psala s touhou uniknout z tvrdé reality, i k naší přítomnosti postavila sama Němcová. Chápala, že svět, v němž jí bylo žít, nebyl pro ni: „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“
