Jiří Suchý o vzniku Jonáše:
JS: „My jsme se ocitli náhle v takové zvláštní situaci, kdy se nám rozpadl soubor. Ten soubor, který vznikl s Člověkem z půdy v divadle Ve smečkách, kde jsme museli skončit, díky podrazu úřadů. Slíbili nám, že divadlo přes léto zrenovují a místo toho ho přes léto zdemolovali a nám pak oznámili, že se tam už žádné divadlo hrát nemůže, že to je bezpečnostně nevyhovující. Potřebovali se nás zbavit – za dva roky už tam hrál Činoherák. Takže jsme začali jezdit, ale herci, když nemají svůj stoleček, svoje místo, tak většinou k tomu ansámblu ztrácejí vztah. Začali hledat jiný kšeftíky, až posléze se ten soubor rozpadl. Noviny psaly, že je to konec Semaforu, že nás opuštějí největší hvězdy – Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Štědrý.“
Pokud je divadelní představení úspěšné, každá další inscenace stejného textu nutně vede ke srovnávání. O to více, pokud je interpret i autorem. Jonáš je tak spjat se Semaforem a s Jiřím Suchým – autorem, hercem i člověkem, že to nutně vede k otázce:
Hrajete divadelní postavy anebo Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v jejich rolích? Je v přístupu k roli rozdíl, pokud je tak spjata s autorem, který k vám k tomu může něco říci?
PL: “Já se právě snažím, aby to tak nebylo. Ale samozřejmě, jak lidi znají všechny ty texty, tak je asi těžké si to odmyslet. Ale myslím, že bych byl blázen, kdybych to tak chtěl udělat. To bych nechtěl, protože to bych měl zase handicap v tom, že pan Suchý je autor a zároveň interpret – a to už by pro mě byla jiná svoboda. Mě zajímá Jiří Suchý autor, nikoliv interpret.”
JS: “Já si cením toho, že mě nekopíroval, nepoužíval moje gesta, že si na to šel svou cestou. A udělal to perfektně.”
U autorského divadla je asi na místě otázka o jeho přenositelnosti. Jak úspěšně může hrát někdo další hry, jejichž postavy jsou tak spjaty se svými tvůrci? Vnímá divák hry Osvobozeného divadla, Semaforu, Cimrmanů, pokud jsou inscenovány někým dalším, jinak? Oddělí si autora a interpreta? Anebo je to snazší s uplývajícím časem: snadné u her V+W, schůdné u starších her Semaforu a možná zapeklité u Cimrmanů, kteří mají všechny své hry dosud na repertoáru?
Jaké to bylo, mít pana Suchého na první repríze?
ZD: “Nijak nás to nesvazovalo a hrozně jsme se těšili, že přijde. Byl to příjemný pocit. A pak jsme měli radost, že byl spokojený.” PL: “Ono je těžké říci, že jsem si moc přál, aby přišel, protože jsme nevěděli, jsetli se mu to bude líbit, co se nám povedlo anebo nepovedlo. Ale to vědomí, že se pan Suchý dívá na mě, když jsem na jevišti, to byl pro mě samozřejmě obrovský zážitek.”
Já jsem zabiják! Já jsem tady za divadlo.
Jakub Špalek v programu k Jonášovi – proč se rozhodl ho inscenovat:
Přál bych si to poznat, vidět zblízka. Zažít! …
Na počátku rozhodnutí zkoušet hru Jonáš a tingl byly (v mém případě) zcela sobecké důvody. Elpíčka divadla Semafor z konce šedesátých let byla u nás doma značně odřená, „já jsem Zabiják, já jsem tady za divadlo“ byla oblíbená hláška a s jejich písničkami jsem se probroukal raným mládím.
A nyní jsem si stále častěji uvědomoval, že o tom vlastně moc nevím. – Ano, známe zvukové záznamy, známe slavné klipy, filmy, ale to, z čeho to vzniklo, jak to začalo, to vlastně neznáme! Původní podobu představení jsme (přirozeně) nezažili. Zároveň jsem myslel na to, že aktivní pamětníci – protagonisté jsou stále tady a je možné se s nimi sejít na „výzvědy“. A smělá myšlenka byla skoro na světe. Mělo to háček – kde najít ty dva „svébytné pány“? Ale i to mělo nakonec překvapivě snadné řešení.
Tedy vyvěste fangle!
V úctě a s radostí
Jakub Špalek
Jaká byla vaše první reakce, když jste se dohodli, že to budete dělat?
PL: “Když s tím Jakub Špalek přišel za mnou, tak já jsem vůbec netušil, k čemu dojde, jak to bude vypadat. A až těsně před premiérou jsem mu řekl, že kdybych to věděl, tak bych do toho nešel. Já jsem žil v domnění, že vezmeme text Semaforu a k tomu přidáme nějaké písničky – ale ne, že to bude komponované jako celé semaforské představení, které jsem do té doby ani neznal. Že Jonáš je na jevišti pořád a zpívá víceméně jenom on – a já nejsem zpěvák, nikdy jsem na jevišti tolik nezpíval. Takže “kdybych já to věděl”, tak bych do toho určitě nešel.”
Ale to byste udělal chybu, ne?
PL: “To bych udělal. Pak jsem musel Jakubovi poděkovat, že jsem rád, že jsem nevěděl, co mě čeká.”
Jak těžké bylo naučit se všechny ty písničky Jiřího Šlitra?
ZD: “Nebylo to težké. Já jsem ty písničky znal, mnoho z nich jsem měl rád už jako dítě, v tom to pro mě nebyla nová látka. Děj a příběh Jonáše jsem neznal, ale Semafor je moje oblíbené “hudební období”.”
(Myslím si, že tady je Zdeněk Dočekal zbytečně skromný. Anebo že platí to, co o něm říkají jeho kamarádi: že prostě zahraje cokoliv. Asi to bude pravda. Potkala jsem se s ním v červnu na jednom moc hezkém projektu a když jsem mu řekla, jestli by uměl zahrát Smetanovu Vltavu jako ragtime, tak řekl, že není problém a hned ji tak zahrál…)
Jonáš je památný i tím, že to byla první hra, v níž se Jiří Šlitr postavil na jeviště. Koho to napadlo, že by mohl hrát divadlo?
JS: „To nenapadlo nikoho, dokonce ani mě ne. Tenkrát už nad námi dělali kříž. Jenže já jsem vůbec neměl chuť končit, poněvadž jsem byl teprve na začátku. Tak jsme udělali představení, kde jsme byli všehovšudy dva plus jedna dívka a takhle ve třech jsme to rozjeli. A ono to bylo nejslavnější představení prvního desetiletí Semaforu. Vzniklo to trošičku z nouze, ale já jsem to dělal velice rád, protože jsem měl takový zvláštní vztah ke starým kabaretům, kterým se říkalo zpěvní síně. Nikdy jsem tam nebyl, ale měl jsem o tom svoji představu a pasoval jsem se na komika z těchto šantánů a hrozně dobře jsem se v tom cítil. Takže jsem nedělal velkou tragédii z toho, že se nám to rozpadlo. A jak se ukázalo, tak to všechno vyšlo dobře.”
Jiří Suchý je znám svým citem pro jazyk, schopností jemného jazykového humoru. Ostatně replika „Debussy něco potřeboval, já jsem všeho Chopin.“ mluví sama za sebe…
Co jste četl jako kluk? Co vás formovalo?
“Moje první knížka, kterou mi ale ještě četla maminka, byla Babička Boženy Němcové. Dodneška je to nádherná knížka, která mě velice dojímá. A když jsem už začal louskat písmena, tak to byli Karafiátovi Broučci. Já jsem generace, která byla bez televize, byl jsem spíš romanticky orientovaný. Ferda Mravenec, Foglarovy knížky, to mě formovalo. A pak už jsem začal brát rozum a uchvátili mě dekadenti. Karásek ze Lvovic, Hlaváček, miloval jsem Oscara Wilda a všechny takové podivné existence. A já si myslím, že té dekadenci, která mě zasáhla v osmnácti letech, vděčím za to, že to divadlo, byť je postavené na srandě, není povrchní a nepřekračuju určité hranice. A myslím, že to je díky tomu, že jsem nezačal v mládí číst rodokapsy, ale že jsem začal chápat literaturu těmi dekadenty.”
