Příběh jednoho z nejslavnějších milostných trojúhelníků v novém přebásnění Martina Crimpa hrají studenti v brněnském Studiu Marta. Režisér Peter Smyczek a dramaturgyně Eva Kolomazníková o volné adaptaci oceňovaného britského dramatika říkají, že Crimpův Cyrano z Bergeracu promlouvá k divákovi spontánním jazykem generačního divadla 21. století a klade si otázky o lásce, kráse a sebepřijetí.
Adaptace Martina Crimpa vznikla v rámci nového anglického překladu původní Rostandovy hry z 19. století do moderního, současného jazyka 21. století. Do češtiny přeložila Ester Žantovská. Aktualizace děje, jak upozorňuje dramaturgyně Kolomazníková, spočívá i v mírné úpravě některých situací či kontextů: „Například z paštikárny kuchaře Ragueneau se stává kavárna s knihkupetcvím Leily Ragueneau. Crimpovo pojetí tak pracuje s postavami a místem po svém, zachovává ovšem dobu děje, a to 17. století, který kontrastuje s naprosto současnými fakty, situacemi a dialogy.“
Crimp tak známý Rostandův originál zbavuje romantického ornamentu. Rezignuje na alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby. „Místo původního verše nastupuje beatbox a slam, kordem je mikrofon a pověstným Cyranovým nosem je jeho vlastní nesebedůvěra,“ vysvětlil režisér Smyczek, který se spolu se svými vrstevníky snaží o generační divadlo. Cyrano, Roxana, Kristián i další jsou dnešní dvacátníci, výpověď je tak podle režie o to silnější.
Nejvýznamnější divadelní hra francouzského dramatika Edmonda Rostanda a světově proslulé veršované drama přechází v této verzi od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Rostandova hra je ryze romantická a je to hrdinská komedie. „Crimp převedením do současného jazyka a kontextu akcentoval její temnější stránku a z určitého hrdinského mýtu, tak zpřístupnil divákovi reálný příběh, který se jej může dotknout, jelikož je de facto ze života,“ vysvětlila Kolomazníková. Režisér Smyczek by si přál, aby byl divák jeho inscenace do této „hry“ co nejvíce vtažen: „Nečekejte širák odhozený v dál a umělý nos. Spíš slovo vyřčené s dravostí, upřímností a syrovostí. Dokážeme si to obhájit? Je to výzva. Přijďte se přesvědčit!“
Strhující milostný příběh z Paříže 17. století rezonuje se současnými tématy generace nynějších vysokoškoláků a komunit mladých lidí. A mluví jejich stylem, jejich jazykem. Jako zásadní režie vidí kontrast mezi tím, jak Cyrana vnímá jeho okolí, jak ho vidět chce a jak se vidí on sám. „A v tom je dost diametrální rozdíl. V textu se hodně akcentuje zamilovanost na první pohled, silná, ale naivní představa o dokonalosti, kterou můžeme mít zadarmo a automaticky a hned. Známe skutečně toho, o kom říkáme, že ho milujeme? Nemilujeme jen jakousi představu o jeho dokonalosti? Vedle toho je pak hluboký a dlouho pěstovaný cit, láska, která nemůže být ze studu vyjevena, protože spolu nedokážeme normálně lidsky a upřímně komunikovat“, pojmenoval Smyczek delší témata.
Ve Studiu Marta režisér rozehraje více prostorů, od určité syrovosti obnažené hrací plochy se postupně dostává až k téměř sci-fi prvkům: „Vsadili jsme na to, že méně je více a hodně nám v tom pomáhá i určitá hravost, nadsázka, hudební minimalismus a několik roztomilých pop-kulturních odkazů.“ Scénografie je dílem Heleny Heinrichové, hudba pochází od Petra Wajsara, o konkrétní aranže se postaral Pavel Čeněk Vaculík. Muziku si dílem obstarávají herci sami na scéně, tytéž motivy se ale odráží také ve scénické hudbě zmíněných autorů.
