Autor: Edmond Rostand, překlad: Jindřich Pokorný, režie: Jaroslav Dudek, scéna: Zbyněk Kolář, kostýmy: Jarmila Konečná
Hráli: Jaromír Hanzlík (alt. Viktor Preiss), Svatopluk Skopal, Hana Maciuchová, Otakar Brousek, Ilja Racek, Josef Bláha, Břetislav Slováček, Vladimír Bičík, Rudolf Jelínek, Jiří Plachý, Zdeněk Řehoř, Milan Klásek, František Hanus, Miroslav Babuský, Michal Pešek, Svatopluk Skládal, Jaroslav Satoranský, Ludmila Vostrčilová, Alena Procházková, Cvetana Igová – Theiszová, Sylva Sequensová, Alexandra Tomanová, Antonie Hegerlíková
Premiéra: 17. června 1986
Jaromír Hanzlík o Jaroslavu Dudkovi a Viktoru Preissovi
Vinohradské divadlo, to byl Jaroslav Dudek. On je ten pán, který držel třicet let divadlo na vysoké umělecké úrovni, s velkou disciplínou. A v té době to nebylo jednoduché, protože byl režisér, ale všichni věděli, že dává divadlu tvář, protože Míka byl jen ředitel, který měl rád divadlo, ale to bylo všechno.
Teď teprve mám možnost se obrovsky poklonit panu Dudkovi, protože s ním pracovat bylo vždycky fantastické. Jako člověk byl nesmírně inspirující. On byl malej, také se mu říkalo Napoleon a dokázal být velmi nepříjemný, byl autoritativní, mnohdy i despotický. Ale všechno pro to, aby z člověka dostal co nejvíc. On i moc dobře věděl kdy má pochválit, i když to bylo zřídka. Byl obrovský psycholog, kumštýř a naprosto dokonalý organizátor. Jeho představení byla úžasně organizovaná – když měl kompars deseti lidí, měla jste pocit, že jeviště je zaplněné padesáti lidmi.
To byl gigant. Je ho škoda.
Když režíroval Macháček, začaly zkoušky a už všichni věděli „Macháček – to bude úžasný“, protože byl cholerik, vždycky měl kolem zkoušek nějaké skandály a herci to roznášeli. Nevím, jestli to ten Machajda provokoval záměrně. Dudek vůbec nestál o publicitu, nedělal rozhovory, nic. Za něj mluvila jeho práce, ale kolem něj jako osoby nikdy nic nebylo, všechno šlo tak potichu.
Já jsem byl Dudkův kůň, oblíbenec, dělali jsme spolu téměř všechny moje velké role. Celý život jsme si vykali. Já jsem si ho nesmírně vážil.
A když přišel Cyrano, Dudek nabídl alternaci Viktoru Preissovi. Prohlásil tehdy, že pokud se objeví na repertoáru titul jako Cyrano a v souboru je několik herců, kteří jsou schopni ho hrát, bylo by neseriózní jim tu roli nenabídnout.
A musím říci, že to zase bylo šťastné setkání, že jsem byl nakonec moc rád, že jsem to s Viktorem alternoval – také jsem alternaci zažil poprvé v životě. My jsme chodili na svoje zkoušky, navzájem jsme se podporovali, radili si, nebyla to rivalita. Ani nemohla být, protože jsme každý jiný. Lidi měli – a někteří dodneška mají – pocit, že jsme byli rivalové nebo dokonce nepřátelé a vůbec tomu tak není. Oba dva se to pokoušíme vyvracet.
Myslím, že ti dva Cyranové byli velmi rozdílní. Když je jeden recept na jídlo a uvaří ho pět kuchařek, každé jídlo bude jiné. Viktor byl preciznější v technických věcech. Já jsem spíš byl divoký, emotivní, řekl bych až rošťácký, fanfaronský. A Viktor byl výborný v pasážích, které mně moc k srdci nepřirostly – například „Cestu na Měsíc“, tu on dělal skvěle. Já jsem to tak necítil, takže ani nemělo smysl od něj nějakým způsobem opisovat.
Viktor je nedostižný mistr v hraní s rekvizitou – také se mu říká věcař. V divadle má obrovskou skříň „Rekvizity pana Preisse“ a ta je narvaná věcmi… V tom je úžasný. Prostě cítí, že tady neví a najednou si vezme sirku, strčí si ji do pusy a už je to. A ta figura vylítne. Vezme hůlku a figura mu vyroste. Já to neumím, takhle pracovat s rekvizitou, mně by to překáželo, kdežto on na tom staví. Je to pro něj hodně důležité.
S Viktorem bylo moc fajn nejen alternovat, ale i být s ním na jevišti. My jsme nikdy nebyli kamarádi. Já si ho dodneška nesmírně vážím, ale třeba na víno jsme spolu nechodili. Ale když jsme spolu pracovali, tak velmi intenzívně a poctivě.
Dva Cyranové na Vinohradech
Poslední premiérou sezóny v Divadle na Vinohradech (a zároveň jediným uvedením před prázdninami) byla nová inscenace slavné hry francouzského dramatika Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeracu. Překlad Jindřicha Pokorného a Petra Kopty upravil a nastudoval režisér Jaroslav Dudek Jindřicha n|a scéně Zbyňka Koláře, s kostýmy Jarmily Konečná, s hudbou Petra Růžičky a za pohybové spolupráce hostujících Borise Hybnera a Stanislava Veselého (šerm). V titulní rolí se ve dvou premiérách představili Viktor Preiss a Jaromír Hanzlík.
Harmonickému představení vystavěnému jako plnokrevné divadlo s romantickým šarmem, gaskoňským vtipem a rytířskou galantností (v němž ovšem tragikomická lyrika donkichotského duchaplného snílka, odvážlivce a smolaře závodí s břitkou ironií) dal šťastný základ už moderní, uchu současníka dobře znějící překlad. Jeho autoři vtipně a vynalézavě nahradili klasické (v paměti leckoho z diváků pevně zafixované) cyranovské výroky o nic méně poetickými výrazy, odpovídajícími však více poetice současnosti. Scéna, kostýmy, hudba i pohybový projev společně slouží základnímu pocitu, který divák intenzívně vnímá: hraje se divadlo s nadhledem, ale s nesmírnou chutí, jejímž dokladem jsou např. hromadné scény gaskoňských kadetů (Břetislav Slováček, Vladimír Bičík, Rudolf Jelínek, Jiří Plachý a Josef Bláha jako jejich kapitán de Castel-Jaloux).
Každá nová inscenace Cyrana z Bergeracu samozřejmě stojí na novém představiteli Cyrana. Budiž řečeno, že tato vinohradská se postarala o dva pojetím i vyzněním zcela odlišné typy důvěrně známého hrdiny. Viktor Preiss je patrně blíž původnímu Rostandovi a Jaromír Hanzlík zase mluví z duše Cyranům dneška.
Preissovo pojetí, to je gejzír vášní, nepřetržitá lochneska vrcholů a propastí, štěstí a zoufalství, sebedůvěry a beznaděje. Jeho Cyrano stejně intenzívně miluje Roxanu jako potírá bezduchost a vítězí v nerovných soubojích. Se stejným nasazením rozdává plody svého ducha i své odvahy (mimochodem, fyzický výkon V. Preisse je hoden obdivu). Cyrana v Preissově podání vychutná ten, kdo dává přednost divadelní nadsázce, expresívnímu herectví a tradičnější představě Cyrana.
Hanzlíkovo pojetí naopak počítá s náznakem, s diváckou invencí, s projevem ukázněným a ztišeným. Cyrano Jaromíra Hanzlíka je při vší ztřeštěností introvert – inteligentní, vědoucí a nešťastný, hrdý a přející. Má spoustu poloh odlišených jen lehkými odstíny herecké akce. Oč méně hlasové Intenzity vkládá Hanzlík do svého Cyrana, tím více citu v něm tušíme, tím větší hloubky jeho nitro naznačuje. Možná je blíž autentické postavě, jež byla divadelním předobrazem.
Příkladem rozdílnosti dvou Cyranů na vinohradském jevišti může být třeba pasáž, kdy Cyrano vyprávěním o tom, jak spadl z Měsíce, zdržuje hraběte de Guiche (O. Brousek) od odhalení sňatku Roxany s Kristiánem. Jak odlišné jsou to scény, přičemž obě jsou výbornou ukázkou mimořádného hereckého výkonu. Podobně je tomu ve chvíli Cyranova umírání. Preissův hrdina si neodepře do poslední chvíle předstírat sílu, optimismus, křečovitou vitalitu, zatímco Hanzlík káže svému Cyranovi umřít už jen se ctí a pokud možno co nejméně zranit ty, jež miloval. Je víc obyčejným člověkem než romantickým hrdinou.
Jediným nepříliš pochopitelným zásahem se jeví uvedení nové postavy na scénu – autora. Má zřejmě korigovat letité historky a naznačit náš shovívavý odstup od problémů Cyranů a Kristiánů. Působí však rušivě a ani Jaroslav Satoranský s tím nic nezmůže. Z ostatních představitelů jmenujme ještě Hanu Maciuchovou, která v postavě Roxany hledá polohu mezi naivní kráskou a zmoudřelou ženou, Svatopluka Skopala, jenž v Kristianovi naznačuje upřímnou potřebu harmonie krásy ducha a těla, a Ilju Racka v sympatické roli cukráře – mecenáše Ragueneaua. jejich společným úsilím odchází divák naplněn nejen dobrou podívanou, ale také novou připomínkou Cyranova kréda, jež vůbec nezestárlo: život je třeba žít s čistým štítem.
Marta Švagrová (Svobodné slovo, 9. 7. 1986)
Veronika Bednářová – rozhovor s Jaromírem Hanzlíkem pro Reflex
(v roce 2006, kdy jsme Cyrana vydali na DVD – v roce 1997 jsme ho vydali i na VHS)
Jak tehdy došlo k vaší alternaci s Viktorem Preissem?
“Jaroslav Dudek za mnou přišel a řekl: poslyšte, Járo, máme plán dělat Cyrana, ale víte, že je tady Viktor, a když jsou v souboru dva herci, kteří by měli nárok tu postavu hrát, tak je mou profesionální povinností dát šanci oběma. Viktor Preiss byl tehdy v souboru nový a já jsem to ohromně přivítal, byl jsem dost pracovně vytížený a strašně jsem si chtěl s Viktorem změřit síly. Mezi námi nebyla žádná řevnivost, měli jsme na počet každý přesně polovinu zkoušek. Pro kolegy to ale asi nebylo moc příjemné, museli zkoušet se dvěma lidmi, každý z nás si roli trošku jinak upravil. Ale pro mě to bylo úžasné. My jsme to alternování pojali jako vášeň pro postavu, chodili jsme jeden druhému na zkoušky, radili si, měl jsem najednou možnost konfrontovat nápady s myšlením toho druhého, byla to spíš spolupráce. Věděli jsme, že jsme každý vnitřně jinak ustrojený, takže i když budeme říkat stejná slova, postava bude v našem podání jiná.”
A jak došlo k pověstnému losování?
“Už na první čtené zkoušce řekl režisér Dudek krásně: podívejte se, dneska začínáme, ještě vůbec nevíme, jak to komu z vás dopadne, ale řekněme si už teď, že až přijde premiéra, tak abych nemusel rozhodovat já, rozhodneme losem. A my jsme zkoušeli a věděli, že rozhodnutí o první premiéře nebude na režisérovi, ale na osudu. Tak se losovalo a premiéru si vylosoval Viktor. Když se potom připravoval televizní přenos, tak Dudek opět pravil: nechci vás mít na zodpovědnost, nechci si vás rozkmotřit, budeme losovat. Oba jsme před začátkem záznamu byli nalíčeni a v kostýmech, oba připraveni okamžitě nastartovat. Pan režisér Dudek přišel sem, do velké šatny Vinohradského, měl dvě sirky, jednu zlomil, každý jsme si jednu vytáhli. Osud tomu chtěl, že Viktor měl sirku na premiéru a já na tenhle přenos. Takže Viktor se šel odlíčit a já jsem šel hrát. Hezký, ne?”
O režisérovi Jaroslavu Dudkovi, který s vámi Cyrana nazkoušel, mluvíte dodnes jako o svém guruovi. V čem vás tak ovlivnil?
“Já jsem ho strašně miloval, obdivoval a bezmezné mu důvěřoval. Dodnes jsem vděčen osudu, že jsem patřil do takzvaně jeho týmu. Byl to člověk, jenž si svoje herce vyhledával, pěstoval, měl kolem sebe lidi, jimž důvěřoval a kteří důvěřovali jemu. Měl svůj styl a byl přísný, především ale sám k sobě. Jenže stejnou vnitřní kázeň vyžadoval i od druhých. Někteří to skousli těžce, pro mě to bylo jednoduchý, protože jsem tu jeho sebekázeň obdivoval. Byl jsem mladý, ale ne zas tak, abych mu chtěl vzdorovat. Někteří vzdorovali, ale nakonec se ukázalo, že měl režisér pravdu. Prosím vás, takové to rčení, že maminka a režisér mají vždycky pravdu, já neuznávám. Ne každý režisér a ne každá maminka mají vždycky pravdu. Ale pan režisér Dudek, geniální tvůrce a skvělej člověk, povětšině pravdu měl.”
Když se dnes na sebe na DVD díváte, líbí se vám představení?
„Divadelní představení je stavěno – tedy například tady, na Vinohradech – pro několik set lidí, pro velké hlediště. Musí vás být slyšet až na posledním místečku na balkóně, každý musí vidět všechna vaše hnutí mysli, každé gesto se musí zaznamenat. Takže divadelní herectví je úplně jiné, než když máte kameru před sebou a můžete mrknutím oka, pohnutím brvy vyjádřit svůj pocit. Cyrano byl inscenace stavěná pro velké divadlo, a když ta kamera, která to snímá, ukáže detail, tak se může zdát, že to je, jak my herci říkáme, herecky tlustý. Přehraný. A tak když se vidím, tak si říkám: jéžiš, ty to hraješ tlustě! Uber, uber!“
Galerie
