Autor : Fjodor Michajlovič Dostojevskij, překlad: Prokop Voskovec, režie: Evald Schorm, scéna a kostýmy: Jan Dušek
Hráli: Vlastimil Bedrna, alt. Karel Augusta (Starý Karamazov), Karel Heřmánek (Dimitrij), Jiří Bartoška (Ivan), Pavel Zedníček (Aljoša), Ladislav Mrkvička (Smerďakov), Oldřich Vlach (Hostinský / Komisař / Soudce), Libuše Geprtová (Kateřina), Jana Preissová (Gruša), Eva Reiterová, alt. Milena Steinmasslová (Líza / Dívka v hostinci), Jiří Opřátko (Polák), Richard Hamza (Harmonikář)
Premiéra: 13. března 1979
Úspěšný Schormův Dostojevskij
Schorm výrazně ostře odlišuje a zároveň duchovně a citově pevně spoutává trio bratrů Karamazových. Heřmánkův důraz na Míťovu překypující vášnivou prudkost, s jakou si uvědomuje svou špatnost, je programový, v herecky čistém projevu záměrný. Bartoškův vizionářský a intelektuální frázovitý Ivan doplňuje intenzivním propagováním víry ve svou životní filozofii osobité trio, v kterém roli jemného, po porozumění toužícího „anděla“ Aljošu uměřeně, cudně a nevtíravé tvaruje Pavel Zedníček. Starý Karamazov je alternován. Karel Augusta hraje tohoto tragikomického histrióna, který dráždí své okolí svým sobectvím, vnitřní a vnější špinavostí a okázalým exhibicionismem cynického staříka s vnitřní kázní, která pomáhá určovat charakter postavy. Augusta svůj výkon narušuje zbytečně markantními groteskně-komediálními gagy. Ty režisér ztlumil v přípravě interpretace starého Karamazova Vlastimilem Bedrnou, který talentovaným výkonem přesvědčil o svých velkých možnostech. Důsledný důraz na plynulé a logické vyjádření výstředního lidského typu je v Bedrnově jemně groteskní poloze silně výmluvný. Obdivuhodná je herecká technika a herecký cit Ladislava Mrkvičky ve výkladu patologického Smerďakova. Obraz útočnosti a zrůdné krutosti zdeptaného domýšlivce je v Mrkvičkově znamenitém výkonu doslova strhující. Lyrická Jana Preissová hraje proti svému naturelu neobyčejně úspěšně lascivní, frivolní, po lásce toužící a lásku prodejně rozhazující Grušenku. Stačí jí zástupné gesto ruky, opřené v bok k přesnému určení vyhraněného ženského typu. Libuše Geprtová má poetickou jemnost sošné krásy i dryáčnicky sprostou krutost pro vyzývavě traktovanou Kateřinu a v Schormově dispozici vytváří protipól Preissové Grušenky. Oldřich Vlach v trojroli hostinského, komisaře a soudce stejně jako Milena Steinmasslová v Líze a Jiří Opřátko v Polákovi na vysoké úrovni hrají epizody, které dotvářejí v kompaktní cetek Schormovu úspěšnou inscenaci, umožňující divákům vnímat Dostojevského jako napínavé zamyšlení nad lidským životem. Ruská klasika v Divadle Na zábradlí mluví k současnosti moderním jazykem. Jan Procházka (Svobodné slovo 23. 3. 1979)
Žít a hledat pravdu
Osou dramatického díla učinil událost kolem vraždy Fjodora Karamazova, do které jsou více či méně zapleteni jeho synové. Vyšetřování činu a rozsudek tvoří závěr hry. Rozprava mezi Aljoškou Karamazovem a nemocnou dívkou Lízou, která příběh rámuje, je pak střetnutím dvou životních názorů, ale také výrazem mnohoznačnosti lidské povahy. Sporem dobra a zla, který tvoří vedle otázek teismu a ateismu základní myšlenkový okruh díla velkého ruského spisovatele 19. století. U Dostojevského jsou tyto otázky předmětem hlubokého studia a analýzy prostřednictvím lidských osudů, jejich smylem je pak obtížné, trýznivé a zdaleka ne vždy úspěšné hledání východiska. Analytický a racionální přístup dramatizátora respektuje především nejsilnější stránku Dostojevského děl – autorovo mistrovství fabulačni. Kompromis, kterým se nutně kterákoliv dramatizace stává, se však dotýká autora dost citelně a projevuje se zjednodušením slovesného bohatství a jemně diferencovaných charakterů. Opakování jednotlivých replik má za následek určitou jednostrannost postav, jež je sice činí výraznými a srozumitelnými, ne však psychologiemi odstíněnými. Schormova dramatizace je více scénářem a podkladem pro dotvoření na scéně. (…) Bartoškův Ivan Karamazov – vážný, uhlazený a sebejistý – je v zdůrazňované věcnosti pozitivistický orientovaného ateisty přesto vnitřně zjitřeným hrdinou, který citově neunese tíhu svých logických dedukcí. Je to výkon herecky zkázněný, plastický, bez uplatňování osobního kouzla, a přece tak odlišný od předcházející role Klaudia v Hamletovi. Fantastická Grušenka J. Preissové zaujme okamžitě svým rozmarným ženstvím, koketérií i něhou, krutým cynismem i hořkou pravdou poznání. Podařilo se jí – počínaje spadlými kadeřemi účesu až po plavně vlnitý, provokující pohyb těla – zachytit množství poloh zobrazovaného ženského typu. K. Heřmánek měl v roli Dimitrije jistě vděčnou úlohu: jeho spontánní herectví, dravost a živelnost pak nejopravdověji zazněla ve scénách s Aljoškou (P. Zedníček). Mrkvičkův Smerďakov byl postavou vytesanou z jednoho kusu. VI. Bedrna jako starý Karamazov ztvárnil znamenitě histriónskou beztvarost charakteru a zachytil tak ve své roli obraz sice přirozeně bystrého, avšak lidsky odpudivého jedince. Herecky vyrovnané výkony se staly nejvýráznější kvalitou inscenace. Citlivá režie, podněcující hereckou tvořivost, se projevuje zejména ve výtečném a organicky sladěném střihu a prolínání scén (souvisejících jinak pouze myšlenkově), v čistě divadelním rozehrání situace, kdy stůl anebo jiné rekvizity již pouhým mechanickým pohybem naznačují změnu vztahu mezi postavami. Především pak se režie soustřeďuje na nenásilné a přesné ideové vedení inscenace. Nově pojatý Aljoša Karamazov přes harmoničnost své povahy tápající stejně jako jeho bratři – snímá v závěru inscenace svůj mnišský háv a odchází žít a hledat pravdu. Ladislava Petišková (Práce, 3. 4. 1979)
Bratři Karamazovi
V pražském Divadle Na zábradlí měla inscenace Bratrů Karamazových premiéru v březnu roku 1979 a od té doby se hraje nepřetržitě, patři ke kmenovému repertoáru divadla a dnes, kdy vysílá Čs. televize její záznam, bude mít bezmála 120. reprízu. Inscenace představuje v pražském repertoáru nevšední kvalitu. Nejen pro svůj zdánlivě nepietní přístup ke “svátému“ tématu, ale také proto, že obsahuje bezmála kompletní analýzu románu, zpochybnění tzv. dostojevštiny a v divadelním tvaru pak naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo. -lc- (Československá televize, 3. 4. 1982)
Bratři Karamazovi
Evald Schorm pracuje jako analytik a syntetik zároveň. Nepřekračuje významy situací ani charakterů, ve zkratce akcentuje je jich původní smysl (nezkresluje tedy) a zároveň je soustřeďuje k závěrečnému shrnutí. Je to nesnadný přístup. Schormovou důsledností je však celému představení vtisknut nejen duch Dostojevského románu, ale insenace svým vyzněním obnažuje před divákem celou tu neuchopitelnou složitost lidského života, v němž se splétají a rozplétají hádci štěstí a trýzní. Představení je dramatickým pódiem, na němž se odbývá poutavý a poučný soud životních pravd a lží. A svědomí? Jak často se tady pohupuje kdesi v nedohlednu! A když se přece jen dožaduje pozornosti, zůstává nepovšimnuto. Avšak do diváckých řad pražského Divadla Na zábradlí, – kde Schorm své Karamazovy uvádí, se neodbytně prokusuje něco důležitého pro každého, kdo do divadla přišel. A zahryzává se to do mozku. Není to bolest, je to jen mučivý pocit z vlastního sebezkoumání, úzkost z podobenství. (…) V adaptaci se soustředil na zavraždění Fjodora Karamazova a uzel, který rozplétá a který má několik konců, jimiž jsou Karamazovi synové, slouží Schormovi, podobně jako Dostojevskému, k nastolování otázek stále aktuálních. Ty – lapidárně řečeno – vybízejí k vnitřním polemikám o správném a špatném v člověku a kromě jiného vyvolávají pochybnosti těch, kdo věří, stejně ovšem jako těch, kdo nevěří. Jestliže Dostojevskému slouží tyto otázky k mučivým pochybnostem o smyslu víry v boha, Schormovo pojetí je širší a týká se víry, její účelnosti vůbec. (…) Figury tří bratrů kreslí je jich představitelé v ostrých, obrysových konturách, podtrhují jejich základní povahové odlišností. Bartoškův Ivan je vnějškově sebejistý, povrchně filozofující, ale uvnitř rozložený, neschopný unést všechna poznání. Ve výkonu ukázněný Zedníčkův Aljoša by mohl ubrat na jemnosti, přecitlivělosti a obohatit postavu dalšími polohami, jimiž by podtrhl svůj vnitřní zmatek, potácivé bloudění, z něhož vyplyne závěrečné rozhodnutí zbavit se tmy v duši a jít hledat pravdu mezi normální lidi. Karel Heřmánek dal Dimitrijl patřičný díl svého přirozeného až živelného herectví, vtiskl mu rysy sebeuspokojující špatnosti. Mrkvičkův Smerďakov je dramatickou dominantou představení. Postava světélkující děsem. Její odporná proměnlivost, balancující na ostrém pomezí nelidskosti, dává význam všemu, co se mezi bratry odehrává. Zakomplexovaný, pitoreskně výhrůžný a výbojný nadutec. Vlastimil Bedrna nalezl pro starého Karamazova a jeho totální špinavost takřka groteskní polohu, uměřenou Schormově stylizaci. Stejně tak Jana Preissová v lascivní, prodejné Grušence (ale pořád trochu sahající po opravdové lásce). Také Libuše Geprtová, hrající Kateřinu, je v režisérových rukách materiálem tvárným i vynalézavým, zejména v mezipolohách ženské jemnosti a kruté vypočítavosti. Evald Schorm propracovává důsledně i epizody a také díky jim tvaruje představení do celku, který můžeme chápat jako výzvu k diskusím o smyslu hledání v současném, dosti chudém a bezkrevném pražském divadelním životě. A byly by to diskuse nejen o divadle. Vždyť současnost se k Dostojevskému vrací i pro jeho nepomíjivé a svým způsobem vždy aktuální pitvy lidských povah. Znal nemoci duše a hledal jejich kořeny. Věděl, že jen proti tomu, co dobře známe, můžeme úspěšně zasahovat. A je až neuvěřitelné, že nás Dostojevskij umí znovu a znovu přesvědčovat, jak málo známe sebe samé a jak pořád musíme být sami sebou překvapováni a znepokojováni. A Schormova inscenace na prosté, ale funkční scéně Jana Duška podtrhuje právě to podstatné, co F. M. Dostojevskij adresuje ještě mnoha generacím, které přijdou po nás. Jiří Tvrzník (Mladá fronta 24. 5. 1979)
