Co to znamená mít dítě? A co to s sebou přináší? Jak důležitou roli v tom hraje vztah rodičů? A chceme děti vůbec do dnešního světa přivádět? Tragikomedie z porodnice slovenské autorky Zuzy Ferencové Babyboom nabízí vhled do prostředí, které by z principu mělo být především radostné a šťastné – ale ne vždycky tomu tak je.
Dvacátý pátý prosinec, porodnice, tři páry v očekávání. Emoce by se daly krájet. Jediná zdravotní sestra, která se zdá být o Vánocích na oddělení přítomná, vytváří místo klidu ještě větší chaos. Matky se strachují, těší, fyzicky trpí. Otcové volí vlastní taktiku – někdo panikaří, jiný popíjí, další flegmaticky čeká na “výsledek”. Děti však zmatek a napětí nijak nezajímá a nebojácně se derou na svět. Tedy… skoro všechny.
Autorku Zuzu Ferenczovou k vedl k napsání hry, která vyhrála soutěž Dráma 2010, osobní zážitek: “Babyboom jsem napsala po svém vlastním porodu, samozřejmě. Na rozdíl od většiny primátů, u kterých je porod solitérní událost, porod člověka vyžaduje přítomnost dalších lidí. Navzdory tomu nejintenzivnější pocit, který jsem u porodu měla, byla obrovská osamělost. Zůstala jsem sama za obrovskými dveřmi. Asi jsem to potřebovala nějak zpracovat. A ještě si pamatuji, že jsem chtěla zkusit napsat hru, která zachovává Aristotelovo pravidlo tří jednot. Antické drama to není, ale aspoň ty jednoty tam jsou.“
Režisér Ondřej Sokol měl Babyboom v hledáčku již před lety: „Poprvé jsem hru četl už před několika lety, když s ní přišel Vašek Šanda, že ji viděl v divadle v Martině a že se mu strašně líbila. Tehdy ji tam hráli mimořádně dlouho. Já ji dočetl asi do půlky a odložil jsem ji stranou s tím, že mi přišla hrozně vtipná, víc než jsem chtěl. Tehdy jsem měl pocit, že je to hrozně zábavný cvičení na téma „porodní den“, ale necítil jsem tam tehdy nějakou protiváhu. Nestrhlo mě to. A teď, když jsme hledali hru pro velmi přesný obsazení, protože se snažíme v divadle budovat stálejší soubor, tak jsem si na ni vzpomněl a začal ji číst znovu a najednou jsem ji viděl jinýma očima, a hlavně jsem ji dočetl do konce! Hrozně příjemně mě překvapila jako celek. Takže se vyplatí číst hry podruhý.“
Nerad by však prozrazoval příliš: “Čím dál víc nerad tohle rozkrývám. Mám pocit, že by nám lidi měli věřit, že to z nějakého důvodu děláme. Činohra není balet, kde člověk dostane příručku s tím, že ve druhém dějství tančí princ a tancem nám sděluje, že je rozčílený, nebo že máme třídit odpad.“
Je ale poměrně jasné, že ústřední událostí hry je porod, tedy okamžik, který má každý dospělý člověk buď v paměti nebo k němu směřuje. Je to skutečně den, kdy se všechno láme. A také uvidíme, jak těhotenství vyostřují vztahy. V Babyboomu je všechno – šťastné těhotenství i nechtěné těhotenství. Hra je podle Sokola eposem na téma co je vlastně láska nebo vztah, s tím, že vyznění je v rozmanitosti a v komplexním pohledu. Proto se herci na jevišti nebudou střídat, ale budou tam všichni stále.
Zuza Ferenczová (1977) vystudovala obor Divadelní dramaturgie na VŠMU v Bratislavě. Po ukončení studia napsala několik divadelních a rozhlasových her a jako scenáristka spolupracovala na řadě slovenských televizních seriálů. V současnosti vede malou keramickou dílnu a je studentkou doktorandského programu na Filmové a televizní fakultě VŠMU.
Detail inscenace:
Premiéra 9. prosince 2022
