Archiv autora

Můj nástroj je trochu podivný a na každém koncertu sklízí pobavené pohledy. Je to nástroj, kerému se v rámci tělesa Safari Jazz říká prostě noha. Je to plastová noha z figurýny, na kterou je naražený nátrubek. Taky k ní mám paličky. Takže se noha čas od času stává nejen dechovým, ale i perkusivním nástrojem.

Cítila jsem, že na sobě musím pracovat. Ale měla jsem vnitřní radost, když se to povedlo, když ta repríza skončila a já se neanalyzovala, protože jsem v tom momentu byla, byla v postavě (ne-já) – a to všechno bylo výjimečné. Těžké a krásné zároveň.

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan. / Myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let?

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu.