Archiv autora

Skromnost a upřímnost, s jakou Patrik Děrgel hovoří o svých dosavadních hereckých i životních úspěších a zkušenostech, není příliš běžná a o to víc potěší. Má vytříbený a specifický smysl pro humor, který se nebojí namířit ani proti sobě. Jeho domácí scénou je Švandovo divadlo v Praze, kde působí již třetí sezónu, mimo to účinkuje v inscenacích společnosti Masopust nebo Hudebním divadle Karlín. To, jak výraznou hereckou osobností je, potvrzuje i získání Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2013.

Divadelní přepisy světově proslulých filmů se na jevišti objevují s čím dál tím větší pravidelností (za všechny vzpomenu alespoň inscenace Nebe nad Berlínem ze Švandova divadla a Mocnou Afrodité z Divadla na Vinohradech). Pro tvůrce je to samozřejmě výzva a upřímně řečeno, nikterak jednoduchá; pokud divák látku zná, logicky se neubrání porovnávání, přísnějšímu hodnocení a jen zřídkakdy přijme její novou podobu. Vzpomeňme, kdy my sami jsme naposled byli spokojeni s filmem, jenž vychází z nám dobře známé knihy. A stejně tak je tomu i u divadelních adaptací.  Divák se snaží oprostit od originálu, ale jednou známé jen těžko může překvapit. Jedna disciplína se snaží nahradit druhou, což je, vzhledem ke specifikům, téměř nemožné.

Již samotný název divadelní hry napovídá, o co by mělo jít v prvé řadě: zabodnout jehlu a vpustit inkoust pod kůži. Poznamenat někoho nadosmrti. Vždyť co jiného je tetování?  Znamení, stigma, co zůstává na svém místě a nelze ho smazat. Nová inscenace Divadla v Celetné taková bohužel není.

Divadlo D21 (donedávna známé jako Malé Vinohradské divadlo) uvedlo těsně před Vánoci inscenaci Nora s podtitulem Domeček pro panenky, který obyčejně také slouží jako název tohoto slavného Ibsenova dramatu. Zvolený termín premiéry koresponduje s časovým zasazením samotného Ibsenova textu.

Činoherní klub si již od svého vzniku drží pozici jednoho z nejlepších pražských, ne-li celorepublikových divadel. Málokdy se stane, aby nově otevřené divadlo mělo okamžitý úspěch. V případě Činoherního klubu tomu tak v roce 1965 bylo a je radost konstatovat, že (po rozpačitém období hledání nové tváře divadla) tomu tak je i nadále.