Archiv autora

Koprodukce bývá sice častěji filmovou záležitostí, ale když se dostane do divadla, je to podstatně zajímavější. Takovým koprodukčním projektem je původní autorská inscenace Simony Petrů a Kamily Polívkové – Mileniny recepty, která měla premiéru na začátku letošní sezóny ve Studiu hrdinů v Praze a v brněnském Kabinetu múz.

Když děláte rozhovor s Kamilou Polívkovou, zcela automaticky vás napadne alespoň jedna otázka, vztahující se k jejímu otci. Jenže tato scénografka a režisérka Studia Hrdinů je mnohem zajímavější jako Kamila, než jako Polívková. Mluví podobně jako pracuje – tiše, chytře a s nadšením. Probraly jsme režii i scénografii, Studio Hrdinů i Komedii a i na toho tátu nakonec vlastně tak trochu došlo…

Loňská premiéra Zkrocení zlé ženy v režii Daniela Špinara dokázala, že Letní shakespearovské slavnosti nejsou jen záležitostí velkých režijních jmen, ale že se, díkybohu, vydávají i novou a odvážnější cestou. Potvrdila to i letošní zahajující premiéra Snu noci svatojánské, režijního dua SKUTR, která by se nejvýstižněji dala popsat pouhým jedním slovem – letní. Ovšem v každém ohledu.

S příchodem letošního léta má za sebou Studio Hrdinů první divadelní sezónu. A za pouhý rok dokázalo, že je scénou, která si určitě zaslouží nemalou pozornost. Umělecký soubor ve složení režisérů, dramaturgů a výtvarníků Kamily Polívkové, Kathariny Schmitt, Jana Horáka a Michala Pěchoučky si klade za cíl vytvořit dramaturgii syntetizující nejrůznější časové, žánrové i tematické formy a současně se snaží vytvořit jedinečný divadelní jazyk. Mimo to se do budoucna také nebude bránit spolupráci se současnými českými i zahraničními  divadelníky s osobitým rukopisem a tendencí k současnému divadlu. Což zní, na české divadelní scéně, velmi nadějně.

Za poněkud ironickým názvem Zlatá šedesátá, ukrývají režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková deníky Pavla Juráčka, osobnosti československé filmové nové vlny, převedené na jeviště. O dramatizaci tu přitom nemůže být řeč, protože Zlatá šedesátá v Redutě jsou všechno možné, jen ne dramatická, herci odříkávají text, ale nehrají postavy a děj se pohybuje dopředu, jenže ne skrz situace. Všechno, o co jde, je text.