Dnešní klasika při premiéře avantgardou
Dnes už si neumíme představit, že by vesnické drama bratří Mrštíků, o kterém se děti učí na základce, mohlo někoho pohoršovat. Ale v době, kdy měla Maryša premiéru, se jednalo o titul podobně provokativní, jako první tituly tzv. cool dramatiky, které před třiceti lety vyjadřovaly znechucení „normální“ společností a šokovaly drastickými obrazy lidských vztahů.
Přinucení ke sňatku s nemilovaným, ale finančně zajištěným partnerem bylo koncem 19. století na venkově poměrně běžnou praxí, časté byly i jeho následky: zmrzačené životy a domácí násilí. Maryša toto téma otevřela v syrové, dramaticky a literárně působivé podobě. Aby se hrou necítili dotčeni abonenti Národního divadla, musela mít premiéru „na zkoušku“ jako odpolední lidové představení, což kritizoval například literární kritik F. X. Šalda. Vnímal jako pomstu Vilému Mrštíkovi, který první scénu jako „nebojácný, svérázný a sytý kritik (…) tolikráte sešlehal plamennými pruty pravdy a poznání“.
F. A. Šubert, tehdejší ředitel Národního divadla a rovněž dramatik, později zdůvodnil tuto opatrnost slovy: „A báli jsme se, že chmurné ovzduší hry a některé příliš silné scény potkají se u obecenstva s týmž osudem, jako předtím se občas dělo v jiných případech, a zvláště při Její pastorkyni.“
9. května 1894, kdy měla Maryša premiéru, bylo staršímu Aloisovi pouhých 32 let, mladšímu Vilémovi bez pár dní 31. Alois byl učitel a správce školy v jihomoravských Divákách. Vilém nedostudoval práva, věnoval se překládání současné ruské a francouzské prózy a také divadelní a literární kritice. Naturalismus, tehdy moderní literární směr, jehož principy s bratrem uplatnili při psaní Maryši, ho přitahoval snahou o nekompromisně pravdivý a nic nezastírající obraz života.
Viléma bychom dnes kvůli jeho společenským aktivitám nejspíš nazvali aktivistou. Byl kritikem pokryteckého měšťáctví a bojovníkem za záchranu pražských památek v době, kdy musely ustupovat „developerským“ projektům a ve velkém se bouralo na Starém městě i Malé Straně. Proti nekulturnosti pražského magistrátu vydal brožuru Bestia triumphans.
O Maryše v roce její premiéry napsal: „Maryša je drama ryze sociální a podle hluku, který způsobila, je vidět, že udeřila přímo do prsou. Míří do středu této před oltářem pozlacované bídy… Odstraňte příčiny a nebudou následky! Proto právě takovou látku jsme si vybrali k zpracování, právě proto jsme uvedli pravdu tak nahou a krutou!“
Děj hry
Odehrává se na moravské vesnici.
1. dějství
Sedlák a místní radní Lízal chce provdat svoji dceru Maryšu za mlynáře Vávru, vdovce se třemi dětmi, a tvrdě s ním smlouvá o věně.
Maryša je ale zamilovaná do Francka, syna chudé vdovy Horačky, který byl právě odveden na vojnu. Před odjezdem rekrutů se zamilovaný pár chce rozloučit, ale Lízal i jeho žena tomu brání. Sedlák dceři oznámí, že už dohodl její sňatek s Vávrou.
2. dějství
Maryša odmítá odjet s Vávrou do kostela, kde má kněz veřejně oznámit jejich chystaný sňatek. Její teta i rodiče na ni tlačí, citově ji vydírají. Maryša se brání, prosí, aby ji do svatby nenutili, slibuje, že se Francka zřekne: „Dyť mně nelamte život!“ Otec zapochybuje, zda udělal dobře, ale matka je neoblomná. Přichází Vávra a Maryša se ho marně snaží přemluvit, aby se jí vzdal. Nakonec svolí: “ Já si vás vezmu, pane Vávro, ale máte vy vědět, koho si berete. Bude to život k utopení.“
3. dějství
Po dvou letech se Francek vrátil z vojny a zjistil, že je Maryša vdaná za Vávru. Sedí v hospodě a popíjí. Stejně tak Lízal, jen u jiného stolu.
Maryša přijde do výčepu pro maso. Francek ji osloví a když odejde, venku se k ní přidá. Hospodští to komentují a vyčítají Lízalovi, že se dcera trápí a je nešťastná. Vysmívají se mu, že ho zeť žaluje o věno, které mu odmítá vyplatit. Franckova matka v hospodě hledá syna, Lízal jí nabízí víno. Přiznává, že udělal chybu, ví, že Vávra Maryšu bije a je mu jí líto.
Vávrovi do hospody doručují soudní obsílku, právě když mlynář přichází do výčepu. Pohádají se. Vrací se Francek – uráží Lízala a provokuje Vávru. Porvou se a Francek veřejně prohlásí, že stejně bude za Maryšou chodit.
4. dějství
Lízal ve mlýně prosí dceru, aby se vrátila domů. Ale Maryša s výsměchem odmítá: „Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte.“
Sotva otec odejde, objeví se Francek a přemlouvá Maryšu, aby s ním utekla a žili spolu Brně. Má si vzít věci a přijít ke splavu. Maryša odmítá. Francek furiantsky odchází a venku ho zahlédne Vávra, který se vrací domů. Ze služky násilím vypáčí místo, kde má Francek čekat a vybíhá s puškou v ruce, aby ho zastřelil. Netrefí se. Vávrová posílá Rozáru, aby Franckovi vyřídila, že s ním odejde další den.
5. dějství
Vávra se chystá do lesa pro dřevo. Pije kafe, které mu Maryša uvařila, chce se s ní smířit. Chvíli poté, co odejde, ho přinesou zpátky mrtvého. Maryša ho otrávila.
Svoboda versus strnulý řád
Maryša na českých jevištích
Maryša měla premiéru v roce 1894 v Národním divadle v Praze v režii Edmunda Chvalovského s Hannou Benoniovou v titulní roli. V roce 1908 ji tamtéž inscenoval Jaroslav Kvapil. V Hilarově interpretaci z roku 1933 hrála Maryšu Jiřina Štěpničková. Následovala nastudování Jindřicha Honzla z roku 1948, Alfréda Radoka (1953) nebo Evžena Sokolovského (1980).
Legendární byla inscenace Jana Grossmana z roku 1981 v Hradci Králové jako příklad invenční psychologické interpretace klasického dramatu. Právě výklad jeho režie výrazně ovlivnil dobový kontext normalizace, kdy lidé rezignovali na změnu a přijali socialismus a jeho „morálku“ jako návod na přežití.
Maryša v režii Miroslava Krobota měla premiéru v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo divadlo) v roce 1989, přímo v den 17. listopadu, kdy začala listopadová revoluce.
V devadesátých letech se k Maryše opakovaně vracel Vladimír Morávek. Inscenoval ji v brněnském Divadle Husa na Provázku s Ivanou Hloužkovou jako Maryšou a v královehradeckém Klicperově divadle, kde do titulní role inscenace Maryša – popravdě však Mařka čili To máš za to, bestijó! obsadil Pavlu Tomicovou. V Divadle Na Zábradlí se neúspěšně pokusil s Evou Holubovou v hlavní roli uvést na jevišti prvotní náčrt dramatu, který dramaturgyně Vlasta Smoláková objevila v archivu.
J.A. Pitínský režíroval Maryšu v pražském Národním divadle v roce 1999, titulní roli alternovaly Zuzana Stivínová a Jaromíra Mílová. O necelých dvacet let později v roce 2017 ji tamtéž inscenoval Jan Mikulášek s Pavlou Beretovou jako Maryšou.
Maryša v Hradci Králové
