Shakespearův Král Lear v režii Petera Brooka
Za ta léta, co se divadlu věnuji, byla pro mě největším divadelním zážitkem inscenace Shakespearova Krále Leara, kterou nastudoval Peter Brook v Royal Shakespeare Company. V roce 1964 přijel tento soubor do Prahy, hráli v Národním divadle dvě Shakespearovy hry- tragédii Král Lear a Komedii omylů, ve které vystupovali mladí herci, velice profesionálně vybavení a vytvořili živé, lehce plynoucí představení, konverzačku v dobových kostýmech. Mě uchvátil především Král Lear, významově náročné a do detailů promyšlené představení. A velice dramatické. Titulní roli hrál Paul Scofield, nebylo mu tehdy ani padesát let. Jeho Lear měl v sobě ohromnou výbušnou sílu, udával celému představení prudké tempo, jevišti panoval od začátku až do konce. Cenila jsem si té nesmírné energie, kterou do inscenace Peter Brook vložil a která intenzívně vyzařovala až na druhý balkon, kde jsme byli. Brook jako by celou inscenaci vedl v jediném gestu, tomu se podřídili herci, kteří byli výborní a všichni směřovali ke konečnému vyznění díla. V té době jsem už skončila studia na DAMU, pracovala jsem v divadle v Českých Budějovicích a při své další dramaturgické práci jsem s touto inscenací mnohé poměřovala. Petera Brooka jsem dále pečlivě sledovala, jeho literární činnost, filmovou i divadelní. Považuji ho za jednoho z největších režisérů naší doby.
Další inscenaci – jako tu jedinou, na kterou nezapomenu – nemohu jmenovat; viděla jsem jich příliš mnoho…Většinou se mi z představení vybavují scény, které se mi nezapomenutelně vryly do paměti. Společným jmenovatelem těchto výjimečných divadelních zážitků jsou osobnosti, které je reprezentují. V prvém případě to je osobnost režiséra, v druhém osobnost herce.
Otomar Krejča
Velice výrazně na mě zapůsobila éra Otomara Krejči v Národním divadle – Romeo a Julie, Drahomíra, Racek, Srpnová neděle, Jejich den… Najednou to bylo jiné divadlo, ohromně soustředěné a propracované. Krejča dovedl vést nastupující mladé herce, až se z nich stali mistři svého oboru. U Drahomíry mi například ukázal, že i historické drama může být současná hra.
Druhou režijní osobností, která se mi okamžitě vybaví, je Miroslav Macháček. Jeho inscenace také byly postaveny na skvělých hereckých výkonech a přes ně on jako režisér hovořil (vzpomínám třeba na jeho inscenaci Našich furiantů, která se stala nesmrtelnou i díky televiznímu záznamu).
Miroslav Macháček
Setkala jsem se s Miroslavem Macháčkem při práci v Městských divadlech pražských, kde v roce 1987 – po delší nucené pauze – režíroval O’Neillovu hru Smutek sluší Elektře. Svatopluk Beneš, Pavel Rímský, Pavel Pípal, Carmen Mayerová a do hlavní role si přímo vyžádal Janu Paulovou. Dovedl ji k pozoruhodnému výkonu a na dlouhou dobu byla tato inscenace pro diváky Rokoka velkým zážitkem.
Třetí vzpomínku, u níž se mi chce říci – to bylo divadlo! – reprezentuje nezapomenutelná herecká osobnost Václav Voska. Pro mne – jako dramaturga – byl ideálním hercem, se svou ironií, proměnlivostí, s působivým jevištním gestem, s přesným vědomím toho, co hraje, i schopností jasně to sdělit publiku a navázat s ním kontakt. Vybavuje se mi například monolog ze Shakespearova Richarda II., ve kterém ztvárnil titulní postavu. Jeho Richard na konci pochopil, jak se s ním kolo moci otočilo, je ve vězení, sám, bez přátel a návrat k moci není možný, čeká ho jedině smrt. Václav Voska hrál tuto scénu soustředěně, bez velkých gest, dokázal vyjádřit živou souvislost se současností.
Václav Voska
Byl okouzlujícím představitelem konverzačních komedii O. Wildea (Jack Worthing v Jak je důležité míti Filipa, Lord Goring v Ideálním manželu), strhnul diváky (později i ty televizní) jako Magis ve Vajíčku, provedl je Dürrenmattovými názory jako Mobius ve Fyzicích, zaujal jako Alcest v Misantropovi…dalo by se v té dlouhé řadě rolí pokračovat.
Jednou z prvních inscenací, u které jsem byla krátce po svém nástupu do MDP, byly Sartrovy Mouchy, kterou výborně režíroval Ladislav Vymětal (ten si také s Voskou vždy velice rozuměl). Hra o svobodě lidského myšlení, kterou Sartre napsal za německé okupace, přesně rezonovala s náladou roku 1969 u nás. Voska hrál Jupitera. Na premiéru přijel J. P. Sartre se Simone de Beauvoir a velice ocenili představení; s Václavem Voskou, který francouzsky uměl, o mnohém hovořili.
Nemohu také nejmenovat legendární představení Play Strindberg – Václav Voska, Svatopluk Beneš, Jaroslava Adamová. Hrálo se několik let, dosáhlo150 repríz, byl založen klub přátel této hry a diváci na ni přišli i několikrát. Poslední jeho rolí byla symbolicky – postava Sokrata v Divadle Rokoko. Myslím, že jeho vrcholnou postavou by byl Salieri v Amadeovi, kterého v roce 1982 připravoval v MDP režisér Karel Kříž. Začal inscenaci na konci sezóny zkoušet, partnerem Voskovu Salierimu byl v hlavní roli Viktor Preiss. Během prázdnin Václav Voska zemřel. Zůstává pro mne nezapomenutelným hercem, jehož význam pro moderní pojetí herectví je velký.
Galerie
