Téměř rok po původně ohlášeném termínu se ve Švandově divadle dočká premiéry hra Adamova jablka. V sugestivním příběhu o dobru a zlu se sejdou Jacob Erftemeijer jako pastor Ivan a Robert Jašków v roli neonacisty Adama.
Hra je adaptací stejnojmenného filmu, který v roce 2005 podle vlastního scénáře natočil dánský režisér Anders Thomas Jensen. Ten Adamova jablka pojal jako osobitý mix žánrů s řadou barvitých postav. Nechybí v něm absurdní situace i dialogy, ale ani humor, který je často černý, sarkastický a nekorektní. V pojetí jednoho z nejbouřlivějších divadelních režisérů střední generace Jiřího Pokorného tak budou Adamova jablka patrně nejostřejší komedií, jakou kdy diváci u Švandů viděli. Titul zároveň završí trilogii adaptací severských filmů, do níž patří oblíbené komedie Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení.
Pastor a neonacista
Hrdinou hry je pastor Ivan, muž zdánlivě neochvějné víry, který ve všem hledá jen to dobré. Na své venkovské faře tak rád přijme obtloustlého kleptomana Gunnara, alkoholičku Sáru i teroristu Khalida. Ti si zde mají odpykat alternativní tresty nebo najít porozumění a útočiště. Jenže se objeví nový příchozí, zavilý neonacista Adam. A právě Adam se časem rozhodne, že Ivana donutí, aby konečně prohlédl: uvěřil, že tím, kdo jej zkouší, není Ďábel, ale sám Všemohoucí. Převychová nakonec dobrý člověk neonacistu, nebo to bude spíš Adam, kdo obrátí na svou víru pastora?
Ostrov naděje pro trpící duše
„Příběh Adamových jablek mě zaujal svým přesahem. Také tím, že mi připomíná kritický nedostatek pokory i soucitu všude vůkol,“ říká režisér Jiří Pokorný, pro něhož je příběh lidí, kteří dostali šanci začít znovu, i jeho osobním tématem. „Především jde ale o nádhernou, originální a neotřelou látku, která člověka vcucne, i kdyby nechtěl. Má v sobě tolik spanilé iracionality a moudrosti, že srdce plesá. Pravý ostrov svobody, který je sice plný trpících a tápajících duší, ale také naděje… Kdybych to měl velmi zjednodušit, tak Jensen ukázal bez pouček a moralizování, s náležitou skepsí, cynismem i krutým humorem, že jen blbec si může myslet, že tu není něco, co nás převyšuje a ať se pak nediví, že je prázdný a nešťastný. Pro mne jsou slova „vnuknutí“ a „osvícení“ jako chleba a máslo.“
Jašków kontra Erftemeijer
„Hraju Adama a domnívám se, že ze své podstaty není zlý, i když je jakýmsi archetypálním představitelem zla – nebo se tak aspoň zpočátku jeví,“ říká Robert Jašków. „Myslím, že to, jaký ve skutečnosti Adam byl, je či bude, záleží i na nás, na uchopení látky, na výsledku… Ale už teď ho mám svým způsobem velmi rád. Společného nemáme téměř nic, snad kromě jisté dávky empatie, kterou má Adam, ale já ji mám, řekl bych, mnohem víc.“
Podobný názor má i Jacob Erftemeijer: „Mým úkolem je ztvárnit postavu Ivana. A na otázku, kdo z těch dvou je dobrý a kdo ten zlý, bych odpověděl větou, kterou pronáší ve hře Ivan: ,Zlí lidé neexistují, na to my nevěříme…´ Nejpodstatnější je nejspíš to, že Ivan nevěří na náhody. A pak samozřejmě jeho víra, která mu dává oporu, sílu i vysvětlení pro veškerý chod světa.“
Razance dobra i zla
O získání práv k uvedení usilovalo Švandovo divadlo dlouhých osm let a pandemie posunula premiéru o další rok. Dramaturgyně Martina Kinská však o aktuálnosti titulu nepochybuje: „Současný stav, který v lidech probouzí v mnohem větší razanci to dobré i zlé, nás jen a jen utvrdil, že příběh a témata Adamových jablek jsou více než aktuální. Nejen ve vyostřeném střetu dobra a zla, ale i v relativnosti těchto dvou kategorií, pokud změníte kontext a pootočíte perspektivu. A také v tom, že největší boj na hraně přežití ve zdraví – tom fyzickém a především psychickém – svádí člověk zpravidla sám se sebou.“
Rozhodnutí Jiřího Pokorného rozeznít Adamova jablka živě zahranými tóny nebylo náhodné: „V poslední době pracuji více intuitivně, s energiemi, které jsou v dané chvíli k dispozici a s vibracemi, které jsou obsaženy v emocích. Když herec pracuje se svým tělem jako s nástrojem a dá ho do služeb celku, vznikají nové věci a v součinnosti s violoncellem mi to připadá jako trefa. Navíc, děj Adamových jablek má aristotelskou kompozici a připomíná symfonickou skladbu.“
Překlad: Helena Rejžková, režie: Jiří Pokorný, dramaturgie: Martina Kinská, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Jana Hauskrechtová, hudba: Nikos Engonidis, light design: Matyáš Nejedlý, Olga Nechutná, Šimon Kočí, produkce: Tereza Marková, asistent režie: Petra Štanclová
Hrají: Robert Jašków, Jacob Erftemeijer, Bohdana Pavlíková, Matěj Anděl, David Punčochář, Miroslav Hruška, Jiří Čapka, Tomáš Červinek, Karel Zub, Martin Krupa, Jiří Bobysut, Samuel Kobranov, Marek Frňka, Nikos Engonidis
Premiéra: 19. června ve Velkém sále
