Osmdesátiletý André žije se svou dcerou Anne a jejím manželem. Kdysi byl tanečník. Anebo inženýr? Proč má uprostřed odpoledne pyžamo? Kam se poděly jeho hodinky? A jeho dcera Anne? A co dělá v jeho kuchyni ten cizí člověk s kuřetem?
Jímavě vtipná i něžně krutá komedie s francouzským citem pro intimitu vystihuje palčivě aktuální téma dneška: stárnutí a odpovědnost dětí za bezmocné rodiče. Hrdina hry zápasí se svou pamětí o svůj vlastní život, rodinu i o sebe samotného. Kdo jsem, když sám sebe ztrácím?
Hra Otec (2012) slavila v roce 2014 velký úspěch na londýnském West Endu. Získala rekordní řadu cen a vítězství v diváckých anketách, o dva roky později byla stejně nadšeně přijata v New Yorku. Když Zeller v květnu 2019 oznámil, že s Christopherem Hamptonem dokončil filmový scénář Otce a snímek si také sám natočí jako svůj filmový debut, bylo jasné, že míří vysoko. Anthony Hopkins se pak za Otce dočkal své druhé zlaté sošky za nejlepší herecký výkon v hlavní roli a jako třiaosmdesátiletý se stal současně nejstarším držitelem této ceny. Ze šesti nominací na Oscara získal film prvenství dvě, kromě Hopkinse si sošku odnesl i samotný autor a režisér – za nejlepší scénář.
V Liberci vytvoří titulní postavu hry Otec mnohokrát oceněný doyen souboru Václav Helšus. Dramaturgyně Lenka Chválová si povídala s ním a s režisérem Petrem Paloušem
Máte nějaké své tajné metody na posilování paměti?
Václav: Chodit do divadla. To pomáhá nejvíc!
Petr: Já žádný recept nemám, protože zapomínám pořád, a kdybych na nějaký přišel, tak ho zapomenu. Ale doporučuju zvědavost. Ta je strašně zdravá. Dívat se na svět i na divadlo se zvědavostí a žít v přítomném okamžiku. Záleží na tom, co bylo před chvílí?
Václav: A to se daří i Andrému: nepřestává se divit, objevuje. Ale mám jednu osvědčenou metodu: když si chcete vzpomenout třeba na nějaké jméno, je dobré netlačit na pilu. Když na to dojde v hovoru, nechám to být, schválně mluvím o něčem jiném a najednou mi to jméno naskočí.
Petr: Mně se poslední dobou vybavují jména rostlin, která mě kdysi učila jedna přítelkyně; tehdy jsem si je vůbec nemohl zapamatovat, a teď zapomínám známá jména, ale ty kytky poznávám. Člověk nikdy neví, co všechno v té hlavě má, a kdy to vypluje, a nejspíš nic není zcela zbytečné. Možná právě ty věci, co jsou zdánlivě nepotřebné, jsou ty důležité?
Václav: Já bych třeba hrozně rád zapomněl tu historii s bramborovou kaší. Vždycky, když vidím na stole bramborovou kaši, tak si na to vzpomenu. To jsem takhle jednou při nedělním obědě prohlásil „v družině dělaj lepší“ a maminka pak tři dny plakala a starší brácha mi to pořád připomínal, a já bych se toho tak rád zbavil, ale zrovna to se mi zapomenout nedaří.
Nicméně i poztrácené vzpomínky nám mohou rodinné vztahy pěkně komplikovat… Co je pro Andrého na zapomínání nejtěžší?
Václav: Když se o něj dcera stará jako o dítě.
Petr: Myslím, že tolik nebolí, když ztrácí minulost, ale když ztrácí svět. Možná ztrácí i sám sebe, ale ztrácení sebe znamená vždycky hledání sebe. Ale ten svět kolem přestává dávat smysl. André se zoufale snaží najít cestu přes ty překážky, co mu kladou. Třeba proč nemůžu bydlet ve svém bytě? Proč jsem tady? A to už je otázka v podstatě filozofická. A vede ho až na samotný začátek, kde je ona základní touha po lásce.
Václav: Jednou jsem odešel z bytu, zabouchl dveře a došlo mi, že jsem doma zapomněl klíč. Šel jsem do města, chvíli se jen tak procházel, pak jsem se posadil na náměstí, dal si pivo, ale vůbec mi nechutnalo, a najednou jsem koukal na ty známé domy, za rohem divadlo, koukal jsem zvenku i na svůj byt, všechno tak důvěrně známé a najednou mi to město bylo cizí a já byl bezdomovec. A to nebylo žádné herecké cvičení! Stačilo nemít klíč a najednou se to město na mě dívalo s takovou divnou tlamou, jako co tady děláš? Ke ztrátě identity může stačit málo.
Více o inscenaci:
