Hra podle knihy novináře Luka Hardinga měla světovou premiéru před čtyřmi lety v Londýně, autorka za ni získala Cenu kritiků za nejlepší britskou hru roku a nominaci na Cenu Laurence Oliviera. Kniha se zabývá skutečným příběhem člověka, který vystoupil proti nespravedlnostem režimu ve své původní vlasti, byl donucen s rodinou emigrovat a jeho život byl ukončen dvojicí ruských agentů, kteří ho otrávili radioaktivním poloniem. Jed však nebyl správně použit a Litviněnko umíral přes tři týdny. To se odehrálo v listopadu roku 2006 v Londýně – tehdy svět obletěla dnes už ikonická fotografie muže zničeného účinkem jedu v nemocniční posteli. Marina Litviněnková se ve hře k tehdejším událostem vrací a v době postfaktické pátrá po pravdě. Může dosáhnout nějaké spravedlnosti?
„Příliš drahý jed není čisté dokudrama, je to hra, která se dynamicky pohybuje jak v různých časových rovinách, tak i v různých žánrech – od detektivky, politické hry přes thriller, love story, frašku až po grotesku,“ komentuje dílo dramaturg Zdeněk Janál, podle jehož slov autorka Lucy Prebble váhala, jestli samotného Putina zobrazí ve hře. „Nechtěla přispívat k jeho mytologizaci ani mu dělat negativní reklamu. Nakonec se ale bez něj jakožto symbolu zla a rozehrávače všeho tehdejšího dění neobešla.“
Režisér Adam Doležal, pro kterého je to po Čarodějkách ze Salemu a Králičí noře třetí setkání s plzeňským činoherním souborem: „První, čím mě hra trkla do nosu, je její specifická práce s divákem. Postavy se obrací přímo do publika a jedna konkrétní se snaží publikem manipulovat a vnutit mu svoji verzi vyprávěného příběhu, přičemž záměrně narušuje dění na jevišti. Tento nezvyklý autorský postup mi otevřel jedno ze zásadních témat hry – jsme doslova bombardováni informacemi ze všech stran a je čím dál tím těžší se v nich vyznat. Publikum se ocitá uvnitř této informační manipulace, stává se její součástí a může tak lépe nahlédnout na její směšnost.“
Na jevišti se vystřídá 22 herců ve více než 60 rolích a v nepočítaně prostředích. Inscenovat hru na malé scéně proto byla velká výzva pro scénografa i režiséra Adama Doležala: „Malá scéna celkovému vyznění sluší, ale bylo nutné vymyslet takový divadelní princip, který nám to všechno umožní. Odrazili jsme se od kabaretního vyznění předlohy a vytvořili ambivalentní prostor, který nám dovoluje hrát celý kus jako divadlo na divadle (v souznění s předlohou spíše jako ‚divadlo na divadle na divadle a v divadle‘). Vím, že to zní složitě, ale věřím, že ve výsledku to tak působit nebude. Ovšem logistická práce byla v tomto případě náročnější, než bývá obvykle.“
Rozhovor Zdeňka Janála s Adamem Doležalem
V čem je hra Příliš drahý jed specifická, jak bys ji žánrově určil?
Už samotné určení žánru je specifické. Na jednu stranu by se hra dala označit jako dokudrama, ale na to je v ní až moc činohry. A na klasickou činohru je v ní zase až moc zcizovacích prvků – písničky, poezie, zpřeházená časová linka, střihová struktura celku, humor na nepravděpodobných místech, bourání tzv. čtvrté stěny mezi hercem a divákem… Z toho, co znám, má text asi nejblíž epickému divadlu, tak jak jej definoval Bertolt Brecht. Ten také psal politicky zaměřené, často kabaretní hry, u kterých záměrně upozorňoval na divadelnost předváděného, aby tím dosáhl aktivace myšlení diváka. Takových textů poslední dobou moc nevzniká. Tyto hry jsou také většinou výrazně tematicky spjaté s místem a dobou, ve které vznikly a o které mluví. Může se tak stát, že jsou už deset let od svého vzniku v podstatě nehratelné, protože doba, o které mluví, už minula. I proto pro mě byl Příliš drahý jed jasnou volbou, protože ač je v tuto chvíli aktuální, tak doufám, že třeba za takových 5 let bude (doufám!) už pouhým záznamem historie. Doufám!
Kým je pro tebe agent Alexandr Litviněnko?
Milující otec od rodiny, člověk, který zemřel, protože měl morální zábrany, které jeho spolupracovníci neměli. Ale i svým způsobem posedlý člověk, který žil celý život ve strachu. Pro mě je morálním středobod celé hry, i proto, že některé jeho činy jsou diskutabilní – protože všichni chybujeme. Ale tuhle otázku si musí položit divák sám a odpovědět si na ni podle svého. Návod na čtení představení nechci, ani nemůžu dát.
Co z Litviněnkova příběhu na tebe nejvíce zapůsobilo?
Toho by bylo hodně. Celý ten příběh se mi jeví šílený a nejšílenější na něm je, že většina z toho se nějak takhle opravdu stala. Ale kdybych měl něco vybrat, tak by to byla například zarputilost, s jakou se Litviněnko pustil do vyšetřování vlastní vraždy, stejně jako jeho bezpodmínečná láska ke svojí rodině, spojená s určitou tvrdohlavostí. Ale asi nejsilněji z celého příběhu na mě doléhá vše, co se dělo po jeho smrti – ta neochota úřadů jednat. A vědomí, že Evropa v rámci obchodních zájmů dovolila, aby se takové věci děly beztrestně dál.
Vzpomněl jsem si, čeho je v tomto ohledu schopná i česká dezinformační scéna, a přepadl mě obrovský pocit bezpráví, studu a bezmoci. Pořád nejsem schopný pochopit, jak je možné, že někdo popírá nebo překrucuje tak evidentní skutečnosti, že jsme tak manipulovatelní, že se pro nás pravdou stává to, čemu se rozhodneme věřit, bez ohledu na jasná fakta.
Dalším zásadním faktorem je příběh lásky Mariny a Alexandra Litviněnkových. Je to jediný pevný bod v tom šíleném světě okolo nich. Přináší naději, že jsou věci, které cítí každý člověk po celém světě stejně a kterých se lze chytit, i když je všechno ostatní vykloubené.
Může Litviněnko něco symbolizovat pro současný svět? Vidíš nějakou spojitost jeho případu se současnou ruskou agresí?
Určitě. Vražda Alexandra Litviněnka byla jednou z mnoha událostí, kdy měla Evropa dát Putinovi najevo, že jsou určité hranice, že není všemocný. Nestalo se a jen o pár let později došlo ve Velké Británii k pokusu o otrávení Sergeje Skripala a pak k dalším a dalším nelidským činům. Všechny tyto činy Putinovi vlastně prošly, a protože s jídlem roste chuť, tak jsme dnes tam, kde jsme. Je mi jasné, že teď trochu zjednodušuji a že v případě takové vraždy je politicky problematické nějak aktivně jednat, ale zavírat oči před chybami, které jsme v tomto ohledu sami napáchali, také není správné – takhle se z historie nikdy nepoučíme.
Autor: Lucy Prebble podle knihy Luka Hardinga, překlad: Ester Žantovská, režie: Adam Doležal, dramaturgie: Zdeněk Janál, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: Petr Zeman, světelný design: Antonín Pfleger
Hrají: Zuzana Ščerbová, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba, Jaroslav Matějka, Petr Urban, Libor Stach, Marek Mikulášek, Zdeněk Hruška, Martin Zahálka ml., Jana Kubátová, Emma Česáková, Miloslav Krejsa, Matyáš Greif, Lucie Ducháčková, Barbora Soldánová, Tereza Bartošová, Jakub Ekstein / Adam Hejzek, Martin Chmelař, Emil Fles, Alžběta Groulíková, Táňa Hejdová, Ema Hejzková, Markéta Melicharová
Premiéra: 29. dubna na Malé scéně DJKT
Britská dramatička Lucy Prebble se narodila v roce 1981.Pracovala jako novinářka a seriálová scenáristka (Tajný deník call girl). V roce 2009 byla nominována na Cenu Laurence Oliviera za svoji hru Enron o pádu energetického gigantu. Ještě větší úspěch zaznamenala s hrou o lékařském experimentu Vedlejší účinky, obdržela za ni Cenu kritiků pro nejlepší hru roku. Časopis Independent ji dokonce zařadil mezi 40 nejlepších her všech dob. Plzeňská inscenace Příliš drahého jedu je teprve druhou na českých scénách, poprvé se objevila ve Švandově divadle v režii Thomase Zielinského.
