Činoherní klub věnuje začátek nové sezóny svým legendám

Úvod nové sezóny věnuje Činoherní klub připomenutí těch, kteří se nesmazatelně vepsali do dějin této legendární scény. 2. září v půl šesté odpoledne bude v Činoherní kavárně a v horním foyeru divadla zahájena výstava a uvedena publikace SMOČEK 90, věnovaná dramatiku a režisérovi Činoherního klubu Ladislavu Smočkovi k jeho devadesátým narozeninám. Tentýž den večer se diváci mohou těšit na představení hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.

18. září se pak v Činoherním klubu uskuteční vzpomínkový večer věnovaný Nině Divíškové, Libuši Šafránkové, Josefu Abrhámovi, Janu Vodňanskému, Jiřímu Hálkovi a Jiřímu Menzelovi, tedy osobnostem, které nás v posledních dvou letech opustily.

Inscenace Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho se v Činoherním klubu hraje od roku 1990. Poprvé ji Ladislav Smoček ve svém domovském divadle uvedl v roce 1966, rok poté, co společně s Jaroslavem Vostrým Činoherní klub v ulici Ve Smečkách založili.

Na herecké osobnosti Činoherního klubu divadlo bude vzpomínáno prostřednictvím záznamů z inscenací, ve kterých hrály. Vystoupí Big Band Vyšší odborné školy a Konzervatoře Jaroslava Ježka pod vedením jazzmana Milana Svobody.

LADISLAV SMOČEK, dramatik a režisér

Ladislav Smoček se narodil v Praze v roce 1932. Od vypuknutí 2. světové války žila jeho rodina v Plzni, kde prožil osvobození americkou armádou v květnu 1945 i únorový převrat 1948. V roce 1952 se stal posluchačem režie na AMU v Praze. Svoji režisérskou cestu zahájil v roce 1956 hrou bratří Čapků Ze života hmyzu v Městském oblastním divadle v Benešově. Od roku 1957 byl režisérem Divadla Julia Fučíka v Brně, kde inscenoval Pavlíčkovu dramatizaci Andersenovy pohádky Slavík, Goldoniho Poprask na laguně, dramatizaci Deníku Anny Frankové a Pavlíčkův Labyrint srdce. V roce 1960 se stal členem Laterny magiky. O tři roky později se – společně se spolužákem z AMU Jaroslavem Vostrým – rozhodl přijmout nabídku ředitele SDS Miloše Hercíka k založení nového divadla.

Činoherní klub vznikl s premiérou Smočkova dramatu Piknik 27. února 1965. Ladislav Smoček tu uvedl své aktovky Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Bondovy Spasené a svoji hru Kosmické jaro. Nastupující normalizace znamenala nucený odchod Jaroslava Vostrého z místa uměleckého šéfa a Ladislav Smoček mohl zůstat pouze jako režisér. Navzdory všem překážkám uvedl na přelomu 70. a 80. let vynikající inscenace O´Neillovy Cesty dlouhého dne do noci, Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku, Horváthových Povídek z Vídeňského lesa, Gogolových Hráčů. V roce 1987 představil se Syngovou Drátenickou svatbou i svoji hru Bitva na kopci. Po Sametové revoluci 1989 znovu nastudoval Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Bludiště, poprvé uvedl Smyčku a uskutečnil revival Kosmického jara. Inscenoval Birinského Mumraj, Pirandellovy Nahé odívati, Štolbovo Vodní družstvo, Ibsenovu Hedu Gablerovou, Štechovo Třetí zvonění a Goldoniho Letní byt. Jeho hra Jednou k ránu zahájila v roce 2000 období pod ředitelským vedením Vladimíra Procházky. V této době vznikly inscenace Štechova Deskového statku, Ortonovy hry Jak se bavil pan Sloane, Goldoniho komedie Impresário ze Smyrny, Hamptonových Nebezpečných vztahů, Kunderovy Ptákoviny, Krležovy Lédy, Williamsovy Tramvaje do stanice Touha, Hauptmannova dramatu Před západem slunce a Birinského Tance bláznů.

Ladislav Smoček byl v letech 1991-2011 také režisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni, pro které v roce 1995 napsal a režíroval hru Nejlepší den. Hostoval v Národním divadle, v Divadle na Vinohradech a v Divadle Ungelt. Režíroval ve Švýcarsku, na Filipínách, ve Finsku, v Itálii, Rakousku a v Belgii.

O Činoherním klubu

„Činoherní klub je neměnná a ničím nezaměnitelná hodnota, která se nemůže vyprášit z paměti ani z těla. Hodnota, kterou má člověk pod kůží a ať přijde kamkoliv, pokud žije, nese si ji s sebou a na jejím základě je schopen dalšího vývoje a existování. Když to má člověk shrnout do jedné věty, ona vnitřní svoboda je úhelným bodem, od nějž se odvíjí vše ostatní.“ (Libuše Šafránková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005)

„Řadu let se kdekdo pokouší pojmenovat, v čem spočíval ‘styl’ Činoherního klubu, v čem byl ‘odlišný’. Nebylo to v pilnosti, jistě existovala řada divadel pilnějších. Nebylo to v experimentech vyhledávat ‘objevné’ a provokativní výklady, nebylo to divadlo avantgardní… Možná, že klíč k odpovědi je skryt v samotném názvu – Činoherní klub.
V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhýmu jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“ (Josef Abrhám v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005)

„Bylo toho hodně o společném názoru na život, na divadlo… Pamatuju si slova Evalda Schorma: ‘Domluvit se můžou jen předem domluvení.’ Asi jsme v jedné chvíli tak nějak ‘předem domluvení’ byli. Věděli jsme, že nesmíme lhát, ani jeden druhému, ani divákům. A diváci to asi z nás cítili. A cítili možná i to, že ‘každý z nás táhne svůj kříž’ stejně jako oni, každý, stejně jako oni, řeší ty obyčejné, lidské pochyby, selhání, radosti i trápení, stres z politiky, stres z obyčejného každodenního života, starost o děti – o obživu, všichni jsme se cítili stejně ohrožení. A stalo se, že ti v hledišti nás začali asi mít za to rádi.“ (Nina Divíšková o Činoherním klubu) (Nina Divíšková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005)

„Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být při tom, se mi splnil můj ‘herecký sen’. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali ‘dědku’), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím, a divadlo na prvním místě. Že jsme měli co říct, pod vedením Ladislava Smočka, Jana Kačera a Jaroslava Vostrého (last but not least) bez velkých programových prohlášení, se ukázalo hned při zahájení naší práce. Vznikalo divadlo, v němž se herec necítil být zaměstnancem plnícím své pracovní povinnosti, ale spolutvůrcem, jehož názor nebyl jen respektován, ale přímo vyžadován a vítán.“ (Jiří Hálek v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005)

„Byl jsem na tohle divadlo pyšný. Sám jsem mohl poznat tu intimní blízkost jeviště s hledištěm na vlastní kůži z obou stran a prožil tu velice šťastné chvíle.“ (Jiří Menzel)

„V dokonalé úctě a s úsměvem idiota se klaní ‘for ever’ – na věčné časy a nikdy jinak“ (Jan Vodňanský)

O Libuši Šafránkové

„Za svůj dlouhý divadelní život jsem se v Čechách, a všechny drahé kolegyně ať mi prominou, nesetkal s větším divadelním talentem, než jakým je a v mé mysli navždycky zůstane Libuše Šafránková.“ (Vladimír Procházka, ředitel Činoherního klubu)

„Z hlediska dané osobnosti (z hlediska člověka Libuše Šafránkové) jde totiž o nezaměnitelně individuální přístup ke světu a k životu, který se může v životě projevovat různě, ale který za předpokladu skutečné herecké příležitosti nás při svém hereckém uplatnění nakonec vždycky potěší; a to také a právě proto, že je to jaksi z principu přístup tvořivý.“ (Jaroslav Vostrý v knize „Sláva a bída herectví“)

O Josefu Abrhámovi

„‘Kindrštube’, výchova, to září z člověka. On je antiburan. (Ladislav Smoček ve filmu Josef Abrhám)

„Velice slušný chlapec. Velmi kultivovaný. Takový, který samozřejmě umí na piano a umí anglicky. Má ‘kindrštube’. Ale ve kterém něco hraje, ve kterém je nějaká energie, která se chce projevit, i když na druhou stranu má tendenci se schovat.“ (Jaroslav Vostrý ve filmu Josef Abrhám (ČT – cyklus Neobyčejné životy, 2009)

O Nině Divíškové

„Groteskně vyhlížející a jednající Svatava není ovšem schválností, je svou nehybností a ustátostí jen dokonalým odrazem nenormálního nitra, které se musí i navenek projevit abnormalitou. Smysl pro vyhmátnutí nenormálního v člověku, pro hyperbolu jeho vnitřních, navenek prosakujících kazů zachycených v přesných tvarech, herce Činoherního klubu rovněž spojuje.“ (Helena Suchařípová: Glosy o hereckém kontaktu, časopis Divadlo – září 1966)

„Když Čechov poznamenává: vchází Charlotta Ivanovna, tak Charlotta Ivanovna vchází na rukou. Nemůžeme vytknout interpretaci, ani že je snobská, ani že je Čechov znásilněn. Čechovovská melancholie se na pozadí žertování neztrácí, dostává nový groteskně tragický výraz.“ (Ritva Särkisilta: Škleb se slzami, Päivän Sanomat, Helsinky 29. 3. 1972)

O Janu Vodňanském

„Na vizitkách měl pod svým jménem vytištěno povolání showman, ale nikdy nebyl showmanem z profese. To spíš z leknutí.“ (Přemysl Rut / Z časů života a díla, posledního programu V+S)

„Vodňanský je téma pro uměnovědnou studii či dobrodružný životopisný román – co jen bylo těch zákazů a kotrmelců, co jako signatář Charty 77 prožil. Ode mne tedy trochu pateticky pouze toto: Jan Vodňanský byl darem pro tuto zemi. Sluší se poděkovat.“ (Jan Kolář, bývalý šéfredaktor Divadelních novin)

O Jiřím Hálkovi

„Celý život vůbec byl Jirka Hálek na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel.“ (Ladislav Smoček)

„Jeho vklad do významu a tvorby Činoherního klubu – byť jaksi skromně tlumený, což ostatně odpovídá Jirkově povaze – je nejen trvalý, ale vpravdě zakladatelský.“ (Jan Císař)

O Jiřím Menzelovi

„To, co bylo specifické právě pro Mandragoru (1965) a Menzlův režisérský přínos, bylo jakési půvabné uličnictví a gaminská svoboda hry, která souzněla nejenom s obdobnými vlastnostmi herců a scénografa, ale i s tím, co opravdu bylo tehdy v atmosféře.“ (Jaroslav Vostrý)

„Hraní ho strašně bavilo, ale učil se za pochodu – před diváky. Měl úspěch, měl radost, přál jsem mu to. Že byl Jirka vyučenej režisér a já vyučenej herec, to vůbec neovlivňovalo naše výměny názorů. Mluvil jsem mu do ‚režie‘, on mě mluvil do ‚herectví‘. V tom byl náš vztah ojedinělý.“ (Josef Abrhám)

Výstavu v Činoherní kavárně a v horním foyeru divadla bude možno shlédnout v hrací dny od 5. září do 22. prosince 2022. Výstavu a publikaci SMOČEK 90 připravili Petra Honsová a Radvan Pácl, spolupracovali Roman Císař a Vladimír Procházka, design a grafické zpracování výstavy Martin Sršeň a Martin Routa, grafické zpracování publikace Martin Sršeň. Publikaci vydává Činoherní klub.