Činoherní klub sáhl k divadelní klasice, uvede Shakespearova Macbetha. V osobité režii, jak je u Ondřeje Sokola zvykem, se v hlavní roli představí Martin Finger. Premiéra bude kouzlem nechtěného v době, v níž získává až mrazivou aktuálnost.
Macbeth bývá nazýván největší divadelní studií zrodu zla v člověku. Co je to ale zlo? Temná síla, která je naší součástí a může se kdykoli probudit? Nebo vetřelec, který do nás vstupuje zvnějšku? Odborníci mají různé názory. Jedni zdůrazňují roli společnosti, druzí psýché, další vycházejí z teologie a jiných oborů. Mnoho psychologů se však shoduje na tom, že zlo je naší součástí a záleží jen na nás, jestli mu dáme šanci se projevit. Čarodějnice Macbethovi předpovědí královskou budoucnost, pro hrozný čin se však Macbeth rozhodne sám. Nechá se omámit vidinou, přemoci ješitností a ctižádostí. Tíha zodpovědnosti ho nakonec dostihne. Zlý čin umožní jeho rychlý vzestup, ale též jistý pád. Zlo je zrádné – číhá v každém z nás, a pokud s ním nepracujeme, může nás v kteroukoli chvíli překvapit. Pak třeba na chvíli nosíme zlatou korunu, ta nás však vzápětí dokáže rozdrtit.
Macbeth je jednou ze Shakespearových vůbec nejhranějších her. Překladatel Martin Hilský má pro tento fakt vysvětlení: “Je to největší divadelní sonda zla, kterou Shakespeare napsal. Zároveň je to hra vizionářská. Na této shakespearovské genezi zla je zajímavé už to, že Macbeth je na začátku slušný člověk, dokonce válečný hrdina, oddaně sloužící svému králi. Myšlenka na královraždu se v jeho duši rodí z imaginace. Není náhodné, že Macbeth vidí vražedný nástroj, tj. dýku, nejdřív jako přelud. Dýka, která se mu zjeví, se svou funkcí trochu podobá duchu zavražděného krále Hamleta. Tím se velice odlišuje například od dýk v Juliu Caesarovi. Myslím si, že tato “skotská hra” má fascinující divadelní účin také proto, že je tak krátká a má silnou, jednoduchou zápletku. Ten „tah na branku“ je v této hře velmi silný a dramatický. Maximální sevřenost této hry se pozoruhodně promítá do její básnické a divadelní řeči.”
Shakespeare a Činoherní klub zdánlivě nejdou moc dohromady. Režisér Ondřej Sokol má pocit, že nyní nazrál čas, aby k tomu setkání došlo: “Michail Čechov, kterého obdivuji, kdysi psal, že k Shakespaerovi je potřeba přistupovat odvážně, škrtat, a dokonce měnit pořadí scén. Myslím si, že jsme měli hodně velkou odvahu. Až jsem si někdy říkal, že je to na hranici destrukce toho textu. Ale přistupovali jsme k tomu s takovou pokorou, že jsem přesvědčen, že to ten text přežil. A skutečně jsme ho ořezali na jakousi kvintesenci. A náš nejodvážnější zásah? Z té stvůry jsme udělali kolektivní bytost. Macbeth s Lady Macbeth na to nejsou sami; krev je na rukou daleko víc lidí. V tom je to moderní zlo, myslím si, jiné – je kolektivnější. A to je to, co jsme se v té inscenaci pokusili udělat. Ta saň má daleko víc hlav a svoje ruce mají v krvi namočené další lidi, kteří jsou zodpovědní za to, co se děje. To je nejzásadnější výklad v našem Macbethovi.”
Z čeho má Ondřej Sokol během zkoušení největší radost?
“Z Macbetha. Mám na mysli inscenaci. Skutečně mám pocit, že v opozici ke kolektivnímu zlu, o kterém je inscenace, tady vznikla velmi dobrá kolektivní bytost toho souboru. To se šťastně schází s tím, že se snažíme budovat větší soubor a noví lidé, kteří přišli, strašně dobře zapadají do jeho struktury. A že jsme schopní společně dýchat v jednom rytmu pro tak velkou inscenaci, je hrozně pozitivní věc.”
Dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková o, pro tvůrce zcela nečekaném, kontextu inscenace: “Macbeth je mnohem víc než individuálním příběhem o ctižádostivém muži, který vzal osud do svých rukou s vědomím, že budou od krve, anatomií zla. Vždycky si přejeme, aby inscenace byla pokud možno aktuální. Ale potom, co se začalo dít na Ukrajině, získala inscenace Macbetha nečekaně mnohem intenzivnější a palčivější významy. A myslím, že v tuto chvíli bychom byli všichni mnohem raději, kdyby to tak aktuální nebylo. A kdyby představa války byla povšechná a nedostávala tak děsivě konkrétní konotace.”
