Ani pandemická situace a zavření divadel nezabránilo Ypsilonce v nazkoušení nové inscenace NÁRODNÍ TRAGÉDIE aneb PŘEKRÁSNÝ NADHASIČ PRAŽSKÝ, jejíž dubnová premiéra byla zrušena. Přesto, jak to bylo možné, se zkoušelo dál, takže mohlo dojít alespoň k předpremiéře 2. července, kterou Ypsilonka symbolicky (víceméně domácky) ukončila sezónu minulou 2019/2020.
Příběh je inspirován skutečnou událostí – požárem Národního divadla. Tragédie! Co čert nechce, vznikla z toho znamenitá komedie, ve které se zřetelně zrcadlí i česká povaha. Zároveň hodně muziky! Hravě ironický příběh, který propojuje historická fakta a dobové souvislosti s fiktivním lidským osudem, s radostmi i strastmi, jež mladý, pohledný a odvážný hasič Čeněk zažívá v průběhu let stavby Národního divadla. Jímavě rozverný příběh o hrdinovi, kterého si historie připomíná jako toho, jehož vlastní pohřeb, pořádaný za účasti hasičských sborů právě v den vznětí Národního divadla, tj. 12. srpna 1881, se stane příčinou fatálního zpoždění pražských hasičů, pročež „Národní“, ovšem i shodou dalších nepříznivostí, lehne popelem.
Jak píše v programu ke hře Jan Schmid: „Zajímavé, že se o tom, co nás potkalo – vyhoření Národního divadla – hodně mluvilo, psaly o tom všechny noviny, až událost začala nabírat i jiné obrátky, a protože byla záležitostí všech, celého národa, stala se i komedií, kterou můžeme chápat i jako projev v dějinách vzácného sjednocení.“
Zařadit do ypsilonského dramaturgického plánu divadelní hříčku na toto téma, vpravdě komedii na pozadí tragédie, prý Jana Schmida napadlo (možná už v předtuše současné celospolečenské krize) po přečtení diváckého dopisu, napsaného po zhlédnutí teprve nedávno ve Studiu Ypsilon uvedené náročné kmenové inscenace Spálená 16, v časových skocích kaleidoskopicky a mnohdy nečekaně až objevně odkrývající genius loci domu a ulice, kde divadlo sídlí, včetně významů a hodnot, jež rychlému a většinou i povrchnímu dnešku zpravidla unikají.
Jan Schmid: Inspirace dopisem
Nedávno nám do divadla přišel od jedné divačky pozoruhodný dopis. Začínal slovy: „ŽIJEME DOBU, KDY SE VŠECHNO DEVALVUJE A NENÍ SE ČEHO CHYTIT.“ Divačka dále vyjmenovává, co všechno jí všeobecně na naší současnosti vadí: proč taková rychlost všeho, nesoustředěnost, neschopnost se domlouvat, natož koncepčně myslet. Z mnoha věcí jsme šťastni a z mnoha nešťastni. Rozčilujeme se, přesto chceme být rozptylováni a vystavujeme se jen bubnové palbě senzací. Navíc těžko rozpoznáváme, co je lež a co pravda.
Dopis pokračuje slovy: “Přespříliš informací ze všech stran se valí jako páté přes deváté, rozlišit je ani nejde a i přes vážnost některých je výsledkem jen prázdnota a lhostejnost. A přílišná individualizace všechno rozmělňuje. Navíc dnes není vhodné ukazovat vlastní city. Jsou vůbec nějaké? Chybí nám chvilka klidu a snaha poslouchat. Na druhou stranu jako bychom si nesli nějaký mindrák, či co. (…) Všechno se měří jen penězi, na což doplácí právě kultura, takže společným jmenovatelem je nakonec nekulturnost všude a ve všem. Navíc nežijeme v žádném hodnotovém systému. Pak se právem ptáme: Kam se nám ztrácí demokracie? A to si ani neumím představit, jak by to dopadlo zrovna u nás, kdyby nám tady vyhořela například katedrála sv. Víta – jako se třeba stalo před nedávnem v Paříži s Notre-Dame? Byli bychom i dnes ochotni a schopni dobrovolně a s opravdovým smutkem vybrat na novou stavbu? Vždyť ani ve Francii jim to moc nejde. Myslím, že dnes už nikdo neuvažuje tak jako v době, kdy v Praze vyhořelo Národní divadlo – čárymáryfuk – a za chvíli stálo nové. Moc se mi líbí, milí ypsilonští, že právě vaše divadlo k takovým myšlenkám navádí, k obrodě člověka, nebo lépe řečeno, aby každý v sobě znovu začal hledat člověka.“
Když jsme dočetli až k tomuto místu, napadlo nás hledat v minulosti, čemu se někdy dříve lidé smáli, nebo naopak z čeho jim tekly slzy, a zda by to posunutě fungovalo i dnes. A tak právě proto, ne úplně náhodou – vždyť u nás doopravdy v roce 1881 vyhořelo Národní divadlo, což byla událost s rozměrem národní tragédie – jsem si vzpomněl na jednu ne zcela kramářskou, spíš šantánovou píseň jakési operní děvy, tedy spíš k pobavení než k vážnosti, ale také k dobrému příkladu, jak se vždy při něčem takovém zachovat. S humorem a novou pílí. A právě tahle konkrétní vzpomínka mě přivedla k divadelní hříčce na toto téma od Ivy Peřinové – komedie na pozadí tragédie. A když přitom pomyslím i na Vás, milá divačko, tak doufám, že se ocitáme na společné cestě a srdečně Vás k nám zvu. A jak sem tam koukám na to, jak to Peter Oravec u nás v Ypsilonce zkouší a ostatní to zakouší, vidím, že se všichni baví a v rozverné vzájemnosti jsou na sebe naladěni.
Po nějaké krizi kultury – ani památky!
Režie a úprava: Peter Oravec, dramaturgie: Jaroslav Etlík, výprava: Ondřej Zicha, hudba a nastudování: Miroslav Kořínek, hudební spolupráce a nastudování: Dominik Renč, pohybová spolupráce: Jan Onder
Hrají: Jiřina Vacková, Václav Helšus, Kryštof Mende, Miroslav Novotný, Martin Janouš, Lenka Loubalová, Renata Rychlá, Martin Bohadlo, Lumíra Přichystalová, Veronika Soumarová, Jan Bradáč, Jan Večeřa, Dominik Renč
Premiéry: 10. a 14. září 2020
Peter Oravec se narodil v roce 1979. Studoval na Akademii umění v Banské Bystrici a na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře, kde svá studia zakončil disertační prací na téma teorie hudebního divadla. Na Konzervatoři v Nitře v současné době vyučuje hereckou tvorbu, také dějiny divadla a analýzu dramatu. Jako režisér spolupracoval s mnoha slovenskými i českými divadly. Ve Studiu Ypsilon se v roce 2019 ujal režie inscenace Utíkejte, slečno Nituš! – komorní adaptace slavné Hervého operety Mamzelle Nitouche od slovenského básníka a dramatika Ľubomíra Feldeka.
Iva Peřinová (1944 – 2009), dramatička a loutkoherečka, jejíž mateřskou scénou se po ukončení studia na DAMU v roce 1969 stalo liberecké Naivní divadlo, kde zároveň působila jako lektorka a dramaturgyně. Napsala přes třicet her, zejména pro loutková a alternativní divadla. Dlouhodobě patří k nejhranějším českým autorům her pro děti a mládež. Řada jejích her byla přeložena do cizích jazyků a uváděna na mnoha zahraničních scénách. Je držitelkou Ceny Alfréda Radoka a Ceny Českého literárního fondu.
Za hru Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005) získala v roce 2006 Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu – za divadelní a rozhlasovou tvorbu.
