Vyhovuje mi vyvážený vztah mezi herectvím a muzikantstvím.
Jak ses dostal k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?
Pocházím z malého města ve Východních Čechách, z Rokytnice v Orlických horách, kde žádné divadlo není. Dlouho mě divadlo nezajímalo, protože jsem neměl ani nejmenší tušení, o co jde. V 9. třídě na základní škole mě můj třídní učitel Jiří Macoun přemluvil, abych se přihlásil do recitační soutěže s textem od Charlese Bukowského. Jeho důvodem, proč zrovna já, bylo: „Protože seš docela drzej, tak by ti to mohlo jít.“ Tenkrát jsem si poprvé zkusil, jaké to je stát před cizími lidmi a něco jim sdělovat a zjistil jsem, že to chci dělat už pořád. Potom jsem šel na gymnázium do Hradce Králové, kde jsem se začal divadlu věnovat víc. Začal jsem chodit do divadla Jesličky Josefa Tejkla a poté do laboratoře studia divadla DRAK pod vedením Filipa Humla – tamního herce.
Proč sis zvolil právě obor herectví alternativního a loutkového divadla? Hlásil ses i na jiné katedry?
Divadlo DRAK je z většiny složeno právě z absolventů katedry alternativního a loutkového divadla, takže jsem k tomu byl tak trochu vychován. Zároveň jsem zkoušel i přijímačky na katedru činoherního divadla, ale hned poté, co jsem vešel do místnosti na těchto přijímacích zkouškách, jsem si uvědomil, že bych se tam necítil šťastný. Když jsem byl na přijímačkách na alternu, pocity byly přesně opačné. Jde o jiný přístup k divadlu. Alterna je mnohem více otevřená a méně direktivní, každému vyhovuje něco jiného, já si rád dělám věci po svém, a proto mi byla tato katedra vždy bližší a sympatičtější.
První inscenací vašeho ročníku je Barunka is leaving (režie Anna Klimešová a kolektiv), autorský projekt, jehož hlavním tématem je paměť a zapomínání. To se v inscenaci pojí s postavou babičky, kterou máme snad všichni spojenou se vzpomínkami na dětství. Mohl bys popsat, jak Barunka vznikala? Do jaké míry hraje v režijně-dramaturgické koncepci roli osobní vzpomínání vás herců a hereček?
Inscenaci režírovala Anna Klimešová, moje spolužačka z oboru režie-dramaturgie a právě ona přišla s tímto tématem. Bylo to kvůli její babičce, která začala mít problémy s pamětí. Hodně jsme se bavili, do jaké míry paměť ovlivňuje naši osobnost a identitu, a proč je tolik důležitá. Navzájem jsme si vyprávěli příběhy z dětství a příběhy spojené právě s našimi prarodiči. Některé z nich zaznívají i během představení. Anička se snažila dát všem prostor, aby si v tématu našli právě svoji babičku a svoje vzpomínky, a díky tomu podle mě představení působí autenticky.
Účinkuješ také v dalším poměrně netradičním diskovém projektu, který se jmenuje Thunder. Enter the Three Witches (režie Jakub Maksymov). Skrze magnetofony a různá starší zvuková zařízení v něm rozehráváte některé situace z Macbetha. Jaké to je být na jevišti spíše jako člověk, který ovládá techniku, než herec ztvárňující roli v tom pravém slova smyslu?
Zkoušení tohoto projektu bylo pro všechny velice náročné. Snažíte se vytvořit příběh, ale nesmíte vytvářet situace. Tyto situace by za vás měly vytvářet přístroje a vy musíte přijít na to, jak toho docílit. Po dlouhých debatách a hádkách jsme nakonec stejně dospěli k tomu, že tam situace musí být. Stojíme tam jako živí lidé na jevišti a musí to být nějak odůvodněné, zároveň tam mezi námi vznikají vztahy, i když nejsme v danou chvíli postavy a to všechno se musí vzít do hry. Člověk nemůže předstírat, že to, co se odehrává na jevišti, neexistuje. Myslím, že toto bylo velikým kamenem úrazu celé inscenace. Navíc jsme klíč k tomuto problému našli až v pozdní fázi zkoušení, což je škoda, inscenace mohla dopadnout líp. I tak ale Thunder považuji za přínosný projekt a koneckonců je to školní projekt a ve škole jsme od toho, abychom mohli zkoušet všechno a tím myslím, úplně všechno, co nás napadne.
V čem je pro tebe právě Shakespearův Macbeth aktuální? Proč je potřeba ho dnes inscenovat, ať už klasickým, nebo experimentálním způsobem, jako to činí váš kolektiv?
Hra je napsaná způsobem, kde tolik nehrajou roli historické souvislosti. Jde o vztahy, o moc a manipulaci. Hlavním tématem je pro mě mysl člověka, kterému někdo jiný vnukne myšlenku, která ho může absolutně pohltit. V tom, jak se v dnešní době pracuje s informacemi a jakou mají váhu, je Macbeth stále velmi aktuální. Lidé se nemění, mění se pouze souvislosti a okolnosti.
Jsi členem improvizační skupiny 20 000 židů pod mořem. Můžeš krátce popsat, jak pracujete? Stanovujete si například témata, na které pak v rámci daného večera improvizujete?
Naše skupina vznikla jako magisterský projekt mého spolužáka Ladislava Kardy, který se po celé studium zabýval improvizací v různých formách. Pro tento projekt si stanovil téma „improvizace a prostor“ a chtěl zkoumat, jak různě může improvizaci ovlivňovat prostor a jeho vnímání. Do projektu přizval mě a poté další lidi (ne všichni jsou studenty DAMU). Témata si nikdy nestanovujeme, snažíme se o to, aby téma vždy udával prostor. Proto jsme také nyní začali hrát formát s názvem „Theatre RIP“, v rámci něhož hrajeme ve scénografiích již hotových projektů a představení.
Princip improvizace je založen mimo jiné na tom, že diváci, ale ani herci, předem nevědí, jak představení dopadne. Bylo pro tebe v tomto smyslu některé z tvých vystoupení v rámci skupiny zážitkem, na který dodnes vzpomínáš?
Každé představení je zážitkem. Dokonce i když se nejedná o improvizaci, může se stát cokoliv. Divadlo je živé umění a nikdy nemůžete vědět, jestli vypadne proud, nebo se někdo v hledišti nezblázní. V improvizaci je tento faktor samozřejmě silnější a zajímavější. Pamatuji si, když jsme hráli na open air v Hradci Králové na venkovní scéně a během představení začalo pršet. Odebrali jsem se i s diváky do nedaleké kaple, kde jsme představení dohráli. Správkyně kaple nebyla úplně nadšená, ale divadlo musí nést své oběti.
Spolupracoval jsi někdy s nějakým profesionálním režisérem? Byla tato práce v něčem odlišná od té v DISKu, kde tvoříte inscenace převážně kolektivním způsobem a zároveň jste všichni zatím ještě studenti?
Podílel jsem se jako externista ve Stavovském divadle na Spalovači mrtvol od Jana Mikuláška a na inscenaci Faust od Jana Friče. Ta práce je samozřejmě velmi odlišná. Je tam mnohem míň prostoru pro experimentování a hledání. Je to již velká scéna a možnost, že se něco nepovede, musí být minimalizovaná. V tomto ohledu mi to přijde trochu škoda, ale chápu to – aby věci fungovaly, musí to tak být.
Jakým jiným divadelním projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?
Ve druhém ročníku jsme vytvořili představení Tisíc tuctů v režii Jakuba Maksymova, který režíroval právě i výše zmíněný Thunder. I herecké obsazení je podobné. Dá se říct, že Tisíc tuctů přímo předcházelo tomu, v jakém složení se inscenoval Thunder. Nicméně představení Tisíc tuctů, loutkový projekt na motivy povídek od Jacka Londona, nás zavede do období zlaté horečky. Jeden novinář prodá všechen majetek a nakoupí 10 000 vajec, která se snaží dopravit na Aljašku, aby je tam mohl prodávat zalotokopům. Je to taková absurdní roadstory. Hlavním scénografickým prvkem je plato od vajec. S tímto představením sklízíme veliké úspěchy. Rok jsme vystupovali pod Novou sítí a byli jsme na festivalu v Bulharsku, kde jsme získali ocenění za kolektivní herectví. V tomto roce se s ním chystáme do Srbska a do Švýcarska. Zároveň se chystáme udělat příští sezónu další představení v podobném duchu.
Kromě herce jsi také hudebník – účinkuješ v kapele Circus Brothers. Jaký žánr hrajete? Můžeš kapelu krátce představit?
Ano, od loňského února tam účinkuju jako nový frontman a zpěvák. Žánrově kapela vychází z balkánské dechovky, ale tento žánr kombinuje s jinými žánry jako disco, pop, folk nebo house. V kapele nás je šest a myslím, že naší nejsilnější stránkou je energie, se kterou hrajeme živé koncerty. Pro mě je to naplňující a zároveň je to něco jiného než divadlo. Je to pro mě odreagování a úplně jiná práce. V něčem svobodnější, v něčem náročnější. Každopádně jsem zjistil, že mi vyhovuje přesně tento vyvážený vztah mezi herectvím a muzikantstvím. Obojí je trochu něco jiného a zároveň se to krásně doplňuje. S kapelou jsme vloni v létě objeli snad všechny festivaly v ČR a nedávno jsme vydali desku, kterou 17.4. pokřtíme v Lucerna Music baru společně s maďarskou kapelou Bohemian Betyars.
Láka tě filmové nebo televizní herectví?
Určitě láká, ale ne za každou cenu. Až přijde čas, kdy se budu moci podílet na něčem kvalitním, tak té nabídky určitě využiju, ale nechci se do něčeho hrnout za každou cenu, abych byl někde vidět. Jsem toho názoru, že je lepší si někdy počkat na tu správnou příležitost. K životu to nepotřebuji a věci nakonec budou tak, jak mají být.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že vytvoříš svůj vlastní divadelní projekt, v němž budeš zastávat pozici režiséra, nikoliv herce?
S touto myšlenkou jsem si během studia několikrát pohrával a nyní jsem se rozhodl ji zrealizovat. Se studenty druhého ročníku připravujeme představení o irském hladomoru let 1845-1850. Premiéra by měla proběhnout v rámci květnových klauzur na DAMU. Důvod, proč jsem se tak rozhodl, je z části režisérská ambice, ale zároveň si chci vyzkoušet, jaké to je být na druhé straně, jak z hlediska komunikace, tak z hlediska herectví. Myslím, že když se člověk dokáže vcítit do druhého člověka, je práce mnohem snazší.
Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?
Dělejte věci naplno a nebojte se dělat chyby. Neklesejte, když něco nevyjde a zkoušejte to znova, pokud to tak cítíte a jednou to vyjde. Dělejte pouze to, co chcete a nezaprodávejte se moc snadno. Dělejte to, co máte rádi, jak nejlépe dovedete, ale zároveň to neberte moc vážně. Je to přece jenom divadlo a my jsme jenom obyčejní lidé. 49 barů (video)
