Kde jste se poprvé potkali na jevišti?
VV: My jsme spolu vlastně začínali právě na Vinohradech – hráli jsme Vsevoloda Višněvského ve hře V zajetí času (pozn. – Alexandr Petrovič Štejn: V zajetí času, československá premiéra, 11. 11. 1974). Alternovali jsme se v první půlce a v té druhé nás pak, jako dospělé, hrál Radek Brzobohatý. A pak jsme se s Ťuldou zase sešli na Kladně a zase jsme spolu alternovali. Pro mě to tam byla poslední role a pro Ťuldu první.
OB: A já jdu vlastně ve stopách táty, protože táta na Kladně taky začínal. Pak byl v Realistickém divadle, tam já jsem taky účinkoval, ještě na škole mě tam vzal režisér Pistorius. Jediné divadlo, kde jsem po něm nebyl, byl E. F. Burian.
Hráli jste spolu, když jste přišel na Vinohrady, než zemřel?
OB: Tady na Vinohradech ne, ale v Ábíčku jsme dělali Pygmalion. Táta hrál Pickeringa a já Higginse.
Jaké to je, hrát s tátou?
OB: Krásný. Ale táta byl profesionál, byl tam pro mě parťák. To nebyl táta na jevišti, on byl partner. Nemluvil mi do věcí, ale samozřejmě, že mi byl bližší, než kdyby byl cizí člověk, to je jasný. Člověk měl pocit, že se může o někoho opřít. VV: A navic to byl v tu chvilli kolega, nebyl to táta, což je docela důležité. OB: Bylo to krásný. Jen pozoroval, vůbec mi neříkal věty jako „Co to děláš?“. Ondra mi taky nekecá do věcí, ale občas na něm vidím, jak si myslí: „Co`s to tam řekl?“
Jaké to bylo, když jste hrál s maminkou ve vašem jediném společném filmu, Půl domu bez ženicha?
VV: Přesně takovéhle. Mně se mihnul takový pocit, že jsem byl rád, že jí můžu ukázat jak pracuju, můžu si s ní zahrát. Že mě může vidět, jak “něco vytvářím”. A myslím že byla i spokojená. Alespoň mně se to tak zdálo. Ale na jevišti jsme tu kliku bohužel neměli. OB: Ona je to taky jiná generace. Oni nám drželi hrozně palce, byli přející, to je generace přející. A to nejenom vůči nám, ale obecně vůči mladým lidem. Táta měl rád kolem sebe mladé lidi. VV: Také divadlem daleko víc žili, byl to jejich základní stavební kámen života. Já už třeba na sobě cítím, že jsem se roztříštil do spousty dalších aktivit a zájmů. Oni žili divadlem. A nejenom divadlem. Stýkali se s výtvarníky, umělecký život tenkrát tepal.
Proč je to dneska pryč? Je méně klidu?
OB: Je to celé roztříštěné. Žijem v krátkých větách, v klipech. Existuje knížka Šok z budoucnosti autora Alvina Tofflera, vyšla v Americe v roce 1970. A on tam říká: „My se nemůžeme poučovat z minulosti. My se musíme poučit z budoucnosti.“ Ta knížka přesně popisuje to, co teď žijeme. A on tam dokazuje, že čas se zrychluje. Říká, že už nebudeme nic vlastnit, všechno si budeme půjčovat. Auta, byty, nábytek. Lidi jezdí za prací, stěhují se za ní – v Americe daleko víc než tady – tím se mění okruh přátel, všechno se zrychluje. A já jsem si to uvědomoval, když jsem začal tu knížku číst, že to popsal úplně přesně. A není to fikce, je to názor na základě faktů. Naše životy se zrychlují – právě i tou roztříštěností. VV: Všechno je nějaké rychlejší. Každý má spoustu zájmů, lidi se tolik nevyhledávají, mají svoji linku a po té jdou. Rychleji se dostanu z bodu A do bodu B, rychleji si najdu jakoukoliv informaci, ale mnohdy to může být povrchní.
Je rozdíl být s tatínkem na jevišti anebo být tatínkem na jevišti?
Já mám stejný přístup jako můj táta. Ondra mě i režíroval a já jsem to bral tak, že to je v pořádku, protože kluk to má v hlavě celkem srovnaný, ví, co chce a neříká bludy. Ale kdyby mi řekl nějakou volovinu, tak bych mu řekl, ať s tím jde do háje jako komukoliv jinému. Já s tím nemám problém. VV: A možná spíš, než komukoliv jinému, protože u cizího si řekneš, ať si trhne nohou – a to u syna neuděláš.
Čím to je, že tolik dětí z uměleckých rodin jde ve stopách rodičů, když obecně je to jen kolem 10 %?
OB: Žijí v tom. My jsme Ondru ve čtyřech letech vodili do divadla na zkoušku. Tady si sedni, buď zticha a dívej se… Tak je tím logicky postižený. A asi jsme to nedělali úplně blbě, tak se mu to líbilo a pak se na to dal.
Platí to i pro umělecká manželství? Je to i tím, že ti partneři mají větší toleranci vůči profesi? Ať už časovou anebo když v každém druhém filmu skončíte v posteli s jinou herečkou, tak to ta manželka prostě nemůže takhle brát, jako by to možná brala, kdyby nebyla z toho prostředí?
OB: Lidi odjinud by s tím mohli mít problém. Ale divadelní manželství mají jinou žárlivost, žárlivost na úspěch.
VV: Já vím, že třeba táta tohle vnímal. Navíc on měl strašně těžkou pozici v tom, že když začínal, tak nastupoval do stínu slávy svého táty a navíc měl strašně podobný způsob herectví, takže lidi pak říkali „Dobrý, dobrý, ale táta to není.“ Takže špatně. A ve chvíli, kdy byla jeho kariéra na vrcholu, se seznámil s mámou, jejiž kariéra stoupala strmě vzhůru. Takže pro něj to nebylo úplně jednoduchý soužití.
OB: Je to težký. V tomhle obdivuju manžela britské královny, že to vydržel, to je úžasné.
Herec by se měl snažit dělat dobře svoji práci, snažit se hledat v sobě svoji velikost a ne ji hledat v nějakých vzorech, které někde vidí.
Je možné se v herectví porovnávat, soupeřit?
VV: Já bych to řekl jednoznačně – nikdo si nemůže vytýčit metu, že bude lepší něž někdo nebo že dosáhně něčí popularity. Herec je každý jiný, každý je originál. Herec by se měl snažit dělat dobře svoji práci, snažit se hledat v sobě svoji velikost a ne ji hledat v nějakých vzorech, které někde vidí. Nikdy z něj nebude druhý Gabin nebo druhý Belmondo nebo druhá Medřická. Nikdy. Ale bude ON. A buď bude dobrý anebo nebude dobrý. OB: Samozřejmě, že jsem si v osmnácti říkal, že to divadlo budu hrát jinak než táta, ale nikdy jsem si neříkal, že líp. Ale nikdy jsem neměl pocit, že ho musím přeskočit, to je blbost. VV: Čím se do toho člověk ponoří hlouběji, čím to dělá déle, tím by měl být skromnější, shovívanější, pokornější, tolerantnější. Navíc kolik talentů zapadlo, protože neměli štěstí, nebyli v dobrou chvíli na dobrém místě. Co je na oblasti výborných hráčů, kteří se do Prahy nikdy nedostanou a co je na oblasti výborných hráčů, kteří přijdou do Prahy a zapadnou.
U uměleckých profesí je asi ještě horší, když rodiče mají nesplněný profesní sen a snaží se si ho splnit tím, že do toho tlačí dítě, ne?
VV: To moudrý herec a člověk nemůže nikdy udělat, protože sám dobře ví, jak je to u divadla obtížné. Máma někde řekla, že není u divadla horší osud, než být průměrný herec. Ne špatnej. Ten to ví a nemá to očekávání. Ale ten průměrný to neví. Pořád čeká. A zatrpkne, protože tu příležitost nedostane. A neví, že na ni nemá. OB: Táta mi říkal: „Víš, ono to má dvě strany téže mince. Ten lesk a slávu, ale ta druhá, to je dřina. Dřina-naděje-zklamání, na věky věků, až do konce světa a času.“ A taky mi říkal: „Divadlo, to je běh na dlouhou štreku, to není, že natočíš film a jsi slavnej. U divadla je to na dlouho. A jednou za třeba deset let se to potká. Role, režisér, soubor a diváci a pak se stane zázrak.“ Ale jinak – dřina-naděje-zklamání. VV: Zase si to člověk nesmí tak brát. Já vždycky říkám, že my máme obrovskou výhodu, že nemůžeme nic zkazit. Maximálně pár lidem večer. O život nejde. To doktor to má horší.
Jak jste se v pubertě dívali na profesi svých rodičů?
VV: Pro mě to byla máma a to bylo podstatný. Pro mě nebylo až tak podstatný, že je uctívaná, i když jsem to vnímal a samozřejmě mě to těšilo, že si jí lidi váží a že se k ní chovají hezky. Maximálně mě to mohlo postihnout v tom, že bych čekal, že se budou chovat takhle hezky ke mně – ale musím říci, že jsem nebyl zas úplně zklamaný, nechovali se ke mně zásadně jinak. Ono platí, že jak se člověk chová k druhým tak se oni chovají k němu. A tím pádem si to vlastně zaslouží. Ale v pohledu na profesi rodičů jsem neměl žádnou pubescentní odchylku. Mně to vždycky přišlo jako úctyhodná profese, právem obdivovaná. Jediné, na co jsem neměl trpělivost, bylo si sednout s tátou a poslouchat, co mi chtěl vyprávět. On byl o hodně starší než já, a dneska mě mrzí, že jsem si nevyslechl, co mi on mohl říci a co mi nikdo už nikdy neřekne. Mohl jsem vědět tolik konsekvencí a souvislostí – takhle to člověk sbírá po střípkách, co kde zaslechl v rodině… a je to pryč. A když je člověk mladej, tak si tohle vůbec neuvědomuje, protože to je všechno daleko. Já jsem si říkal, v roce dva tisíce, to mi bude pětačtyřicet, jestli já se toho vůbec dožiju, to už budu starej. OB: To je hrozně těžký. Táta když se podruhé oženil a vzal si Luku, já ji samozřejmě tajně miloval, protože byla krásná a bezvadná. Ale já jsem si uvědomil až teď, zpětně, že oni žili hodně spolu. Spolu a pro sebe. A proto nám do toho života taky moc nemluvili. Nemluvili jsme ani moc o divadle, i když jsem samozřejmě chodil na premiéry. Až když táta zestárnul, tak jsme z něj ty věci dolovali. Táta vždycky vzal text, šel za mnou a říkal „Házej mi to.“ To byla výborná průprava, protože jsem viděl, jak si ten text upravuje, ale to jsou takové mimoděčné podněty a pak zpětne zjišťuju, co dělám stejně jako táta. VV: Je to trošku mimosmyslové vnímání. Jako když má dítě tátu pekaře, tak se taky jen tak naučí, jak se pečou housky. Rodina to ulehčuje, protože tou profesí člověk načuchne, nasaje ji. Já mám vždycky radost, když sem přijdu, nadechnu se a cítím to všechno, co tu bylo přede mnou. Všechno to tu je a mě to strašně těší. To je neskutečné, že tady stáli na jevišti všichni z rodiny. Děda tady začal krátce po otevření, pak tu byl táta, pak tu byla máma, pak tu byl Ťuldův táta a teď jsme tady my. Všichni tři, i s Ondrou, hrajeme v představení Velká mela. A Ondra mi tam někdy napovídá… Syčák…
Fotografie v galerii vznikly náhodou. Chtěla jsem zaznamenat poslední odpověď na mobil. A protože to bylo pohodové setkání, neodolala jsem a udělala pár rychle po sobě jdoucích fotek. S poznámkou, že za levou hranou obrázků je v klubu Divadla na Vinohradech zrcadlo 🙂
