Jan Hušek a Jan Ťoupalík absolvovali DAMU v roce 2011. Jedním z jejich absolventských představení byl Peer Gynt (jedna z nejlepších inscenací, jaké jsem kdy v Disku viděla). V den derniéry jsme si povídali pro DVD se záznamem Gynta, které jsme jim vydali. Z Peer Gynta jsou i dvě ukázky. A v galerii jsou jejich portréty, fotky z Peer Gynta i Koulení disku, slavnosti, jíž absolvující ročník předává školní divadlo nastupujícímu ročníku.
To vše se dělo v roce 2011. Teď, po více než pěti letech, jsem se jich zeptala:
Jak dnes vidíte to, co vám škola dala a jak se ty zkušenosti osvědčily v praxi, či co bylo v praxi jinak, než jste si v době absolutoria mysleli?
JH: Škola mě především infikovala pocitem, že nemůžu nedělat divadlo. Tento zároveň nepříjemně i příjemně omezující pocit nevyhnutelnosti (v době absolutoria dost silný) doprovázelo navíc velké nadšení a chuť do práce, které bylo díkybohu kam nasměrovat. Naštěstí jsem ale nekončil vybaven pouhou motivací – co se týče techniky, musím vyučujícím přiřknout spoustu zásluh. Často slýchám, že to hlavní se herec naučí teprve praxí (a sám si myslím, že by studentům mělo být umožňováno získat zkušenosti nejenom v prostředí „trenažéru“ školy, ale i spoluprací na nějakém „skutečném“ představení, dostanou-li k tomu příležitost), ale já osobně bych svým pedagogům zle křivdil, kdybych jim upíral lví podíl na postupné kultivaci mých hereckých prostředků. Čtyři roky, strávené společnou prací se spolužáky, ve mně taky jen tak mimochodem vypěstovaly silnou víru v ansámblové divadlo. Ale ať je to jak chce, myslím, že let, strávených na DAMU, bych nebyl schopen litovat ani v případě, že bych žádnou pozitivní souvislost se svým současným profesním životem nenašel. JŤ: Škola mi dala jednak technickou a psychickou přípravu na divadelní život. A taky spoustu kamarádů. Jsem rád za obojí, v praxi to celkem funguje. Představoval jsem si, že v divadelním klubu budou mít levnější kafe.
Na co jste z práce prvních let po škole nejvíce pyšní a co vám to přineslo pro další profesní rozvoj?
JH: Pýcha, kterou jsem pociťoval nad vůbec první „svojí“ profesionální inscenací (Jak se vám líbí před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově) byla naprosto neobjektivní, ale to jí nic neubíralo na intenzitě. Skvělé přitom bylo vnímat, že mě kolegové a posléze i diváci s nečekanou samozřejmostí považují za plnohodnotnou součást souboru. S tímto vědomím se dostavilo žádoucí sebevědomí a sebedůvěra, bez kterých se mi pracuje vyloženě špatně. V tomhle ohledu asi nic nepřekoná moment po premiéře Oidipa v Českých Budějovicích (ztvárnil jsem titulní roli), kdy za mnou přišel Petr Šporcl, doyen souboru, vynikající herec a jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem měl štěstí potkat a jehož smrt jsem oplakal, řekl mi, že to byla se mnou moc hezká práce a nabídl mi tykání. Tím opět nutně nekomentuju výsledek (popravdě jsem dosud nenašel odvahu shlédnout záznam), ale pro moje mírně problematické ego to bylo k nezaplacení.
JŤ: Asi nejvíc pyšný jsem na své působení v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a že jsem vůbec mohl být jeho součástí.
Na co byste chtěli diváky pozvat?
JH: Přátele v poslední době zvu nejraději na Mlčení bobříků ve studiu Palmoffka od Tomáše Dianišky v režii Honzy Friče. Ať už tuto inscenaci považujete za slaboduchou nechutnost (podle některých), dílo geniálních myslí (podle jiných) nebo za cokoli jiného, dětinská radost z divadla, která z ní čiší, je podle mě obrovskou hodnotou sama o sobě. JŤ: Na Robina Hooda, Mistra a Markétku a další tituly (je to nabitá sezóna). Přijďte na cokoliv do Moravského divadla Olomouc.
Kde si myslíte, že budete za dalších pět let, kam profesně směřujete?
JH: Rád bych byl především dobrým činohercem v dobré partě ostatních dobrých činoherců. Moje současné angažmá Pod Palmovkou se jeví jako skvělý způsob, jak takovou představu naplňovat. Chtěl bych taky rozšířit svůj záběr směrem k ostatním hereckým disciplínám, zejména do rozhlasu a před kameru, kam jsem se zatím zrovna nehrnul. Hlavně doufám, že se mi nadále bude dařit nacházet v hraní radost, která třeba nakonec zvládne zcela nahradit ten poněkud hloupý pocit nevyhnutelnosti, který v sobě dosud občas nechávám zaznít. JŤ: Myslím, že budu doma odpovídat na další otázky. Jinak asi v divadle, snad v Olomouci nebo jinde.
