Kolik krásy je v hnusu
Thomas Mann v Krvi Wälsungů líčí vztah dekadentních dvojčat z dobré měšťanské rodiny. Siegmunda a Sieglindu (hrají je Ivan Lupták a Marie Švestková) spojuje bizarní a velmi intimní vztah, který vygraduje do incestního poměru. Režisérku Katharinu Schmitt zaujalo téma narcismu – dvojčata se do sebe zamilují, protože jenom v identické kopii vlastního já vidí ideál.
Scénograf Pavel Svoboda do foyer Studia hrdinů umístil dlouhé molo pokryté kožešinou, které se stává hlavním hracím prostorem. Diváci sedí podél obou stran. Na jednom konci je prostřený stůl a během obrazu stolování se diváci v podstatě ocitají přímo v ději – sedí tak blízko k molu, že by z něj mohli povečeřet společně s herci. Druhý konec mola patří ústřednímu scénografickému prvku, obrovskému zrcadlu, které se při patřičném svícení stává průhledným.
Narcismus je bezesporu jednou z nejrozšířenějších nemocí naší doby. I když je předloha více než sto let stará, v režijní interpretaci Kathariny Schmitt míří přímo na dnešního diváka. Narcismus totiž není jenom povýšenectvím, ale hlavně sebedestruktivní sílou a zdrojem společenského rozkladu. Siegmund a Sieglinda mají všechno. Krásu, bohatství, vzdělání a patřičnou dávku arogance. I když v podání Ivana Luptáka a Marie Švestkové nikoho ostentativně neponižují, dokážou letmým pohledem a nezaujatým kývnutím hlavy dokonale vyjádřit svou nadřazenost a nezájem o všechno a všechny. Ostatně, vzrušovat se nad něčí přízemností by bylo pod jejich úroveň.
Už úvodní scéna šermířského duelu dvojčat navozuje dojem aristokratické dokonalosti. Šerm není jenom sport, je to především obraz disciplinovanosti, přesnosti a schopnosti elegantně někoho bodnout přímo do srdce. Ivan Lupták a Marie Švestková stojí každý na opačném konci mola, už když se usazují diváci. Stojí téměř bez pohybu a výrazu, ale z energie, která v jejich vzájemných upřených pohledech vzniká, můžeme vyčíst všechno. Lásku, chlad, graciéznost i přísnost.
Dvojčata spojuje zvláštní univerzum, které si sami vytvořili a do kterého nepouští žádné návštěvníky. Žijí svými pravidly, sami a pro sebe, vnější podněty přijímají vcelku pasivně. Marie Švestková coby Sieglinda se plánovanému sňatku s úředníkem nebrání, protože jí jednoduše manželství nepřijde jako něco důležitého. Ivan Lupták se zase při převlékání zahledí do svého odrazu v zrcadle a jako v tranzu se s ním začne nežně eroticky mazlit. Po celou dobu naznačují svou vzájemnou blízkost četnými doteky, které rozhodně nevyjádřují zdravý sourozenecký vztah… Ovšem všeho s mírou – Marie Švestková a Ivan Lupták dokáží své postavy vést na tenké hranici mezi vkusností a vulgárností. Jejich interpretace je jednoduše „nádherně hnusná“.
Wagnerovské variace
Shoda jmen dvou hlavních postav Krve Wälsungů a postav z Wagnerovy Valkýry není náhodná. Motiv této opery se tu objevuje od začátku. Dvojčata se rozhodnou sama, bez Sieglindina snoubence navštívit Wagnerovské představení. Právě vášeň a genialita tohoto opusu je později vede ke spontánnímu incestu.
Katharina Schmitt se rozhodla pro několik interpretačních posunů. Výjev z opery tlumočí snoubenec Sieglindy, Beckerath, v podání Jiřího Štrébla. Ten jednotlivé pasáže komicky předčítá, exponuje a paroduje příznačný operní patos. Snobská dvojice se mu vysměje a dokonce ho urazí plivnutím. Beckerath je pravý opak dvojčat, byť je úspěšný a vážený ministerský úředník, chybí mu náležité způsoby. Během stolování srká, potají si zkouší drahou kosmetiku patřící dvojčatům, plazí se kolem nich po čtyřech jako naprostý chudák, který zoufale touží být alespoň trochu jako oni.
Část opery je interpretována profesionálními zpěváky. Komorní prostor, špatná akustika a ještě horší technické zázemí dodává Valkýře zvláštní rozměr. Bohaté operní kostýmy a Wagnerova hudba v kontrastu s betonovým sklepním prostorem jsou jako z jiného světa. Jako bychom se ocitli v nějakém (ne)čase a (ne)světě, kde je jediným platným zákonem nespoutaná dramatická vášeň. Okolní svět jako by neexistoval a zpěváci měli jediné dva diváky – dvojčata.
Inscenátoři si neustále pohrávají s divadelní realitou. Některé pasáže jsou epickými citacemi novely, jiné autorka dramatizace a režisérka v jedné osobě přepsala do dialogů. Při poslechu opery sourozenci některé výjevy předvádí, čímž parodují nemístný patos. Většinu času však sedí v objetí a fascinovaně poslouchají. Bílé šaty Sieglindy napovídají, že právě dnes večer se stane „nevěstou“. Samotný milostný akt je ale tak trochu nedotažený, odehraje se tak rychle a náznakově, že to na diváka, který je znaven pomalým a tíživým tempem inscenace, téměř ani nestihne dolehnout.
V předloze si Sieglinda omlouvá incestní avantýru tím, že alespoň život Beckeratha už nebude tak triviální. Katharina Schmitt tato slova nechala pronést samotného Beckeratha, který se záhy k dvojici přidá a vznikne bizarní sourozencko-manželská milostná trojice. Režisérka tím podtrhla svůdnost dekadence, ve které Beckerath vidí vzrušující východisko ze svého přízemního života. Jeho vztah se Sieglindou se tedy naplní jenom díky incestní avantýře. Takový závěr paradoxně vede ke spokojenosti všech a nenormálnost vítězí nad normálností.
Dramaturgie a estetika Studia hrdinů si za pouhý rok a půl jeho existence už obhájila své nezastupitelné místo. Jedna z nejvýraznějších scén dneška čerpá inspirace především z výtvarného umění. Její rukopis, který vychází z propojení velkých filozofických myšlenek o dnešní civilizaci, vizuálního minimalismu a vyvázání se z konvenčního divadelního prostoru, prozatím každou premiérou přináší kvalitu a originalní hodnoty. Můžeme jenom doufat, že se tyto principy časem nevyčerpají a že tvůrci ve svém experimentování s divadelní realitou neustanou.
