Od vaší absolventské sezóny v Disku 2005/2006 jsi tzv. na volné noze, nikdy jsi nebyla ve stálém angažmá. Jaké to je?
Začátek mojí cesty byl trnitý, po škole nebylo jednoduché se uplatnit. Do angažmá jsem vcelku pochopitelně chtěla, ale nezadařilo se. Myslím, že to byla naše pedagožka – paní Jaroslava Adamová, kdo mi řekl, že je to vlastně dobře. Prý si alespoň sama pro sebe vyřeším, jestli chci opravdu hrát divadlo. Když jde herec hned po škole do angažmá, většinou už během první sezóny získá několik slušných rolí, kdežto na volné noze si je musí vybojovat sám. Mně to samozřejmě taky nevyšlo hned. Nějakou dobu jsem pracovala za barem a ráno vstávala na zkoušky, což nebylo vždycky jednoduché…
Pamatuješ si svou první roli po škole?
Byla to Dostojevského Něžná v A studiu Rubín a režíroval ji Pavel Khek. To byla hodně důležitá role, mimo jiné proto, že mi přinesla několik dalších pracovních nabídek. Vlastně mi otevřela dveře do Městských divadel pražských a do Činoherního klubu, kde hraju dodnes.
Kde všude tě můžeme momentálně vidět?
Hraju na obou scénách Městských divadel – v ABC i v Rokoku, v “Činoheráku”, v Komorní činohře u Jirky Bábka a s 3D Company v Žižkovském divadle. To je soubor, který vznikl kolem režiséra Martina Vokouna.
Spolupracuješ opakovaně s určitým okruhem režisérů, takže se nedá říct, že by ti chyběla kontinuita práce. Herci tzv. na volné noze si na to občas stěžují…
Je to tak a je to pro mě velmi zajímavé. Každý z těch režisérů mě totiž vnímá úplně jinak. Pan Smoček, který mě poprvé obsadil do role Emilie v Nebezpečných vztazích, mi už tehdy říkal, že bych si měla zahrát nějakou “esesačku” a že pro mě snad takový typ role napíše. Odtud možná plyne moje obsazení v Před západem slunce… Pavel Khek mě nejspíš vidí jako vášnivou a emancipovanou ženu, Martin Vokoun byl zase první, kdo mě obsadil do komediální role. To mě velmi potěšilo, protože jsem do té doby hrála v podstatě samé dramatické hrdinky a “tragédky”. Jirka Bábek mě zase překvapil tím, že mi svěřil roli lesby.
V letošní sezóně máš zatím za sebou dvě premiéry. Co a kde jsi naposled nazkoušela?
Nedávno to byl Chaos v Komorní činohře a předtím Alexandra v Markétě Lazarové v ABC. Chaos je současná komedie od finského autora Miky Millyaha v režii Jiřího Bábka a je to o třech ženách kolem třicítky, které moc neví, co se životem. Představení hraju ráda z několika důvodů. Především jsem si oblíbila svoji roli, vlastně několik rolí. Také je fakt, že hra je mi blízká už svým názvem… Chaos poměrně odpovídá mému naturelu. Navíc jsem se na jevišti potkala s Kristýnkou Hlaváčkovou (Bábkovou) a Ivanou Machalovou, se kterými si rozumím lidsky i herecky.
Markéta Lazarová… Upřímně řečeno, na první čtené zkoušce jsem se trochu zděsila, protože jsem tam měla asi tři věty, ačkoli mi předtím všichni říkali, jak ke Alexandra skvělá a výrazná role. Přihlásila jsem se a zeptala se, jestli třeba nedošlo k nějaké chybě. Pavel Khek se ale rozhodl udělat Alexandru spíš přes pohyb, jako takovou výrazovou roli. Takže jsem se zaměřila na tuto stránku věci a musím říct, že to byla skvělá zkušenost. Je to v podstatě čistě nonverbální role, což může herci skýtat velkou svobodu.
Vyžadovalo zkoušení takové role nějakou speciální přípravu nebo práci nad rámec zkoušek?
Určitě. Se Svaťou Milkovou, která dělala inscenaci choreografii a pohybovou spolupráci jsme se někdy scházely po skončení zkoušky a pracovaly jsme dál, právě na pohybové složce. Musela jsem se naučit i něco málo z bojového umění a původně jsem dokonce měla na jevišti reálně střílet z luku. Zřejmě se ale obávali pracovního úrazu, takže nakonec nestřílím a mám aspoň takovou kudličku…
Nosíš si práci na roli domů? Jak vypadá tvoje příprava na zkoušky?
To by mohl povyprávět spíš můj partner. Z jeho pohledu to vypadá asi tak, že přijde domů, na plotně stojí dávno rozvařené špagety a já sedím u stolu, učím se text a když je to třeba ve verších jako v Markétě, tleskám si do rytmu. Někdy musí mít pocit, že žije s magorem. Říká, že si nosím role domů na zádech. Momentálně se baví tím, že si mě “tajně” točí na telefon, když si třeba opakuju text na představení, pochopitelně s imaginárním partnerem, takže vypadám jako šílenec. Chce z toho udělat takový soukromý dokument na téma “jak se žije s herečkou”. Doufám, že to nikde nezveřejní! Ale abych byla spravedlivá, musím říct, že někdy mi pomáhá při učení tím, že mi tzv. hází text. Nakonec je to příprava na premiéru i pro něj. Možnost takové ochutnávky běžní diváci nemají.
O hercích se často říká (nebo se to o nich předpokládá), že jsou výborní vypravěči. O tobě se to všeobecně ví. Myslíš, že sis tuhle schopnost vypěstovala až v souvislosti s herectvím nebo ji máš odjakživa?
Asi obojí. Už jako dítě jsem si ráda a hodně vymýšlela. Babička mě vodila po návštěvách a já se tam předváděla. Řekla jsem historku a dostala sladkosti. Historek mám spoustu, některé jsou zajímavé, některé ani ne, ale když je vyprávím, lidi se jim většinou smějí. Hlavně jde ale o to, že některé věci jsou až neuvěřitelné a já mám pocit, že to se prostě může stát jenom mně. Normálním lidem ne. To souvisí s tím, co jsem říkala o tom Chaosu.
V Lokti, odkud pocházím, mají moji rodiče restauraci, kde občas vypomáhám. Jednou se mi stalo, že jsem v poklidu roznášela smažené sýry, když mi zazvonil telefon. Volali z Komorní činohry a ptali se mě, jaktože nejsem v divadle. “A co bych tam dělala?”, ptala jsem se. “No, víš, dneska hrajeme November…!” Možná v žádné restauraci hosté nezažili servírku, která by položila talíře a začala řvát “Víte, já jsem taky ještě herečka a mám za chvíli představení v Praze!” Stála jsem tam a máchala rukama, ale ty lidi pochopitelně spíš zajímalo, kdy dostanou na stůl, co si objednali… Dopadlo to dobře, kolegyně, se kterou se alternuju odběhla od dětí, zaskočila za mě a zachránila tak představení.
Chtěla jsem se zeptat na módní přehlídky, které občas pořádáš…
Ten nápad vznikl velmi narychlo. Zkoušeli jsme hru Máma říkala, že bych neměla a neměli jsme peníze na propagaci, plakáty a tak. S kolegyněmi nás napadlo, že bychom mohly v Rubínu uspořádat módní přehlídku s doprovodným programem a na ty plakáty si tím vydělat. Mělo to úspěch, a tak se z toho stala vlastně tradice. Netradiční přehlídky pořádám i u nás v Lokti, místo modelek většinou předvádějí herečky, někdo z mých kolegů a přátel třeba zazpívá a tak. Každá přehlídka má nějaké téma nebo ráz. Je to takový můj koníček, baví mě to a lidi taky.
Jaký je tvůj vztah k divadelním kostýmům i k módě všeobecně?
Když jsem studovala DAMU a v létě jsme jezdili na festival Jiráskův Hronov, nabyla jsem postupně dojmu, že všechny herečky a umělkyně musí nosit batikovaná trika a vytahané svetry, rozcuchané vlasy a tvářit se důležitě. Přišli jsme třeba do hospody a tam seděly přesně takové holky z nějakého hereckého workshopu, hromadně se rozmlouvaly a snažily se udržet na čele lžičku… Pak jsem si ale řekla, že já to takhle nechci. Mám ráda elegantní oblečení, hlavně v černé barvě a modá mě baví. Kdybych nešla na herectví, možná bych se tomu věnovala profesionálně.
Co se týče divadelních kostýmů, mám svoji nejoblíbenější scénografku a kostýmní výtvarnici. Je to Agnieszka Pátá-Oldak, se kterou jsme se už potkaly na řadě inscenací, takže mě dobře zná. Mám kostýmy ráda a často mě inspirují, pomáhají mi herecky, ale k výtvorům Agnes mám až posvátný vztah. Rozumím tomu proč a jak co udělala, mám pocit, že už jsme na sebe napojené. Třeba když jsem se dozvěděla, že budu hrát Alexandru, napadlo mě, že by se k tomu charakteru hodila paruka s dredy. Za pár dní mi volala Agnes a v podstatě mi řekla totéž.
Agnieszka mě charakterizuje jako “anděla s žiletkami v hrdle”. Myslím, že mě to vystihuje. Díky kombinaci zevnějšku a hlasu i svojí povaze asi nejsem takový ten univerzální typ herečky, která by se vyloženě hodila do angažmá. Docela proto rozumím některým režisérům, že si mě třeba v určité roli neumí představit.
“Tvým” režisérem (a ty jeho herečkou) je asi Martin Vokoun. Jak dlouho se znáte?
S Martinem jsme se potkali hned v porodnici a v podstatě jsme se dodneška nerozdělili. Narodili jsme se pár dní po sobě, zažili společné vítání občánků, pak šli do stejné školy, později na DAMU a nakonec spolu děláme divadlo.
S tím jste ale začali ještě před nástupem na DAMU, v rodném Lokti. Je to tak?
Nevím, jestli bude Martin nadšený a já sama bych o tom taky moc nemluvila… Prostě jsem ve škole založila takový soubor. Vlastně jsme tam byly samé holky plus Martin a já jsem režírovala. První premiérou byla pohádka, která se jmenovala Pafinky a Isidor.
Chtěla bys ještě někdy režírovat? Neříkám, že v roli herce by musel být nynější režisér, mám na mysli režii obecně.
Měla jsem takové tendence. Možná bych si jednou zarežírovala, ale musí to být něco, o čem bych byla přesvědčená a naprosto přesně věděla, co tím chci jako režisérka říct. To se mi zatím nestalo, takže stojím radši na jevišti.
Máš pocit, že je něco, co sis ještě na jevišti nezkusila? Co bys chtěla ještě u divadla zažít?
Musím říct, že jsem vlastně dost spokojená. Nicméně, jednou bych si moc ráda zahrála Annu Kareninu. To je od dětství moje oblíbená románová postava a vysněná role. Pak taky Lorcova Yerma. A nedávno jsem viděla divadelní adaptaci Války Roseových, tak to bych si chtěla zahrát a dokonce vím s kým. S Danielem Bambasem. (To tam klidně napiš!) Ale jinak se raduju z každé role, na každé si něco najdu a snažím se jí dělat, jako by byla úplně první, nahlížet na ni čistě. Baví mě se do toho dostávat pořád znovu a snažím se tzv. nevytahovat šuplík.
Jaký jsi ty sama divák?
Hodně fandím, raduju se, když se to kolegům daří a chci se bavit. Někdy mi přijde líto, že už nedokážu vnímat divadlo tím okouzleným, nezaujatým pohledem jako na střední škole, ale i tak jsem nadšený divák. Baví mě to.
Bereš si něco z kolegů, když se na ně díváš z hlediště nebo když vedle nich stojíš na jevišti?
Dá se to tak říct. Jako diváka mě třeba moc oslovila Tramvaj do stanice Touha v Činoherním klubu, kterou režíroval Ladislav Smoček. Hrozně se mi líbí Lucie Žáčková v roli Blanche. Nikdy jsem neměla vzory nebo idoly, snažím se jít vlastní cestou, protože jsme stejně každý úplně jiný, takže nemá smysl někoho napodobovat. Ale Lucie Žáčková mě nadchla a jednou bych si s ní ráda zahrála. Je radost sledovat, jak hraje Blanche, jak ji má vystavěnou. Byla jsem uchvácená nejen jako divák, ale i jako herečka.
A co inspirace v reálném životě? Pozoruješ lidi kolem sebe se záměrem si od nich třeba něco vypůjčit a použít to v divadle?
Myslím, že je to spíš podvědomé. Ale třeba teď v Chaosu mám hned několik rolí a mezi nimi hraju i muže. Pro inspiraci jsem si vybrala kolegu Vasila Fridricha, ale neřekla jsem mu o tom. Když se pak přišel podívat na představení, poznal se! Z toho jsem měla velkou radost. Pak jsme se potkali na premiéře filmu Krásno a on povídá: “Řekni mi tu moji větu ještě jednou!”
Už jsi někdy předtím hrála muže?
Nehrála, ale myslím, že to někde v sobě mám, přestože na většinu lidí působím vyloženě žensky. Třeba Alexandra je typ postavy, u které je využití mužského elementu docela na místě. Mimochodem, ten mužský element prosákl až do zkoušení. Kolegové mi začali říkat “brácho” a inspicientka si mě zapsala jako Šoltýs, takže mě jednou zapomněli zavolat. Podívala se do šál, všichni chlapi tam byli… a já jsem málem prošvihla výstup.
Jak jsi na tom s kritikou?
Když jsem byla ještě na DAMU, vůbec jsem nebyla schopná ji přijmout. Ani sebemenší výtku. Dneska už to tak nemám. Psané kritiky čtu průběžně, jako většina z nás, jen to někteří nechtějí přiznat. Mnohem důležitější pro mě ale je, co řeknou moji blízcí přátelé a kolegové. Třeba když za mnou přijde kolega Michal Kern nebo jdu na jeho představení já, vím, že k sobě můžeme být upřímní, že si nebudeme lhát do kapsy.
Na co nebo na koho z období studií nejvíc vzpomínáš?
Asi na spolužáky. Třeba na Jirku Panznera a Honzu Holíka, ti mi chybí. V našem ročníku vznikl tehdy tzv. Klub sviní. Vymýšleli jsme na sebe různé naschvály, pasti a mystifikace. Jirka mi třeba o víkendu, kdy jsem odjela domů, napsal zprávu, že mám v osm ráno zkoušku. Já jsem mu samozřejmě věřila, přijela jsem z Lokte do školy a tam nikdo nebyl. Myslela jsem, že ho zabiju. Ale pak jsem mu to taky pěkně vrátila… Měli jsme mezi sebou dost drsný humor, ale byl náš a já na to ráda vzpomínám. Když jsem přišla do prvního divadla, byla jsem v šoku, jak mírně se tam k sobě všichni chovají.
Nikdo ti nemůže upřít smysl pro humor. Zvládáš ho krotit, když zrovna stojíš na jevišti, nebo jsi rozemívací typ?
Takzvané, mezi herci obáváné “odprdnutí se” jsem vůbec neznala, dokud jsem se na jevišti nesetkala s Michalem Kernem. Dřív jsem s tím opravdu neměla problém. Dohromady asi představujeme nějakou výbušnou kombinaci. Když jsme zkoušeli komedii Central Park West od Woodyho Allena, měli jsme jedno místo, přes které se nám nedařilo se dostat až do generálních zkoušek. Prostě jsme se vždycky v tom samém bodě na sebe podívali a rozesmáli se. Michalovi se to ale dařilo lépe maskovat, takže mě ještě stíhal kolegiálně napomínat.
Jak to máš s malými rolemi? Bereš je jako službu inscenaci nebo si v nich umíš najít pro sebe něco zajímavého?
V každé roli, třeba i maličké se dá něco najít. Vždycky. Někdy je to dokonce příjemné, netáhnout celé představení, moct si to užít a mezi výstupy si odpočinout. Hrála jsem a hraju poměrně dost velkých rolí, ve kterých v podstatě neslezu z jeviště a je to krása, ale nedá se to dělat pořád. Je příjemné hrát jeden večer Ženu a megeru, kde mám hlavní roli a druhý den třeba “čurdu” v Dámském krejčím. Viděla jsem několikrát inscenaci, ze které jsem si nejvíc pamatovala herce, který byl na jevišti třeba deset minut.
Čeká tě zkoušení monodramatu. To je hodně specifická herecká disciplína. Máš s tím nějaké zkušenosti?
Vůbec žádné, ale hrozně se na to těším. Zatím asi nemůžu prozradit nic konkrétního, ale už teď se připravuju, čtu knížky na dané téma, poslouchám hudbu a tak. Možná ještě před rokem bych se toho bála a asi bych do takového projektu vůbec nešla. Teď mám pořád respekt, ale už se na to cítím. Sice bude zvláštní sedět sama v šatně, ale těším se opravdu moc.
Máš pocit, že ve tvé dosavadní kariéře nastal nějaký zlom?
Určitě tehdy, kdy jsem se usadila, rozhodla se natrvalo přestěhovat do Prahy. Tím pádem jsem se začala na práci víc soustředit a instenzívně se jí věnovat, což mi třeba hned po škole, kdy jsem pendlovala mezi Loktem a Prahou moc nešlo. Každý potřebuje domov a herec možná dvojnásob.
Uživíš se divadlem?
V současné době bohudík ano. Jsem na to hrdá a velmi vděčná, že to jde. Většinou dozkouším jednu věc a začínám pracovat na další, někdy se mi dva zkoušecí turnusy překrývají. Na repertoáru mám dvanáct inscenací, takže hraju zhruba kolem patnácti představení do měsíce ve čtyřech divadlech. Musím říct, že jsem spokojená. Uvědomuju si, jaké mám obrovské štěstí na příležitosti, režiséry a herecké partnery, se kterými navíc dobře vycházím i po lidské stránce. A to určitě není samozřejmost.
