Když se po výbuchu zvedne dým, spatřujeme ulicemi nepřítomně pobíhajícího chemika Prokopa (hraje ho Tomáš Pavelka). Horečka pohltila nejen jeho tělo, ale teď už i mysl. Vždyť za ten výbuch, který před malou chvilkou otřásl městem, je zodpovědný on. To on vynalezl Krakatit. Nebezpečnou výbušninu, která nekontrolovaně reaguje na cosi neznámého vždy v úterý a pátek. Musí se za každou cenu dostat do svého bytu a zajistit všechen zbylý prášek. Horečka však Prokopa natolik uchvacuje, že se nechává obelstít dávným přítelem Tomešem (Filip Čapka) a prozrazuje formuli oné výbušniny. Když se na druhý den probouzí, vzpomíná si jen na ženu, která mu pro Tomeše předala psaní, byla záhadná, krásná a působila rozrušeně, dokonce se snad obávala o přítelův život. Prokop se ho tedy vydává hledat, to ještě netuší, že všechno je součástí spiknutí, že to všechno kolem něj je jen hra o získání Krakatitu.
Celá inscenace je zahalena do temného dramatického hávu, kterým se snaží apelovat na divákovo rozpoložení. Nejde o to sedět pohodlně v divadelním křesílku a nechat se konejšit zábavnou a rozvernou hrou. Naopak. Všichni bychom si měli uvědomit, že hrozba války a atomové bomby je v dnešních dnech aktuální. Velké mocnosti mezi sebou svádí boj o bohatství, o moc a během svého nesmyslného hašteření nepřemýšlí nad obyčejným člověkem. Vše se děje vždy (odpusťte klišé) „o nás, ale bez nás“. Krakatit v pojetí Švandova divadla tak promlouvá svým stále aktuálním tématem, navíc vyniká také v kontextu místního repertoáru, který je často spíš zábavního charakteru.
Tomáš Pavelka hraje chemika Prokopa jako introvertního génia, který je ovládán tajemnou vnitřní silou. Ta ho vždy posedne jako horečka a pohltí celou jeho mysl i tělo. Dělá si s ním, co chce, nutí ho rozepisovat vzorce Krakatitu nebo vymýšlet nové a nové výbušniny. V takové chvíli je Pavelkův Prokop živelný a zaslepený vůči svému okolí. Tělo jakoby jej neposlouchalo a řídilo se zcela někým nebo snad něčím jiným. Ještě jedna „síla“ má schopnost proměnit Prokopa. Jsou to ženy. Živočišnost ho však ovládá spíše v představách. Navenek zůstává neměnným až netečným. Pouze Princezna (představovaná Zuzanou Onufrákovou) má moc vytrhnout Prokopa z letargie a on tak přestává být pouhou loutkou. Pavelka skrze tyto momenty buduje v postavě vnitřní napětí, které diváka postupně přivede k bodu zlomu, kdy už Prokopa nechápeme jako ublíženého zajatce, ale jako člověka, který neunesl svou odpovědnost. V některých momentech je však přechod z Prokopovy civilní polohy do posedlosti poněkud násilný. Herec sebou zničehonic praští o zem či vášnivě popadne nic netušící kolegyni. Překvapený divák tak musí situaci chvilku vstřebávat, aby rozlišil, co se na scéně děje. Tento dojem ale v průběhu představení slábne, neboť Pavelkovo balancování mezi oběma Prokopovými osobnostmi se postupně zjemňuje a zpřesňuje. Nakonec tak vytváří velmi tenkou hranici mezi oběma.
Nejmilejším hereckým výkonem je Anči Martiny Krátké. Tato postava vyznívá vcelku celé inscenace jako jediné opravdové dobro, které na světě zbylo. Její chuť do života a rozverná procítěná láska jsou v přímém kontrastu k zasmušenému Prokopovi. Krátká svými jemnými pohyby laně a těkavým pohledem velkých očí v podstatě vykresluje onu čistou a klidnou atmosféru venkova, kde žije.
Scéna Petra Masopusta a režiséra Daniela Hrbka podtrhuje naléhavost celé inscenace. Zešikmená plošina představuje venkovní průčelí budovy se šesti velkými okny, připomínající staré cihlové továrny. Prostředkem vede schodiště. Postavy přicházejí a odcházejí různými okny či postraními prospekty, najednou máte dojem, že jeviště Švandova divadla je spletitým labyrintem chodeb a tajemných místností. Prostřední schodiště se může zvedat, ve spod tak buď vytváří prostor pro příchod postav, u kterých si mnohdy nejsme jistí, zda nejsou pouhou Prokopovou vidinou. Nebo naopak vyzvednou postavu do výše na jakýsi pochybný piedestal, o který nikdo nestojí. V zadu za scénou je natažené plátno pro projekci, která jednoduchým znakem znázorňuje místo, kde se právě nacházíme (např. venkov symbolizuje strom) nebo umožňuje – v divadle neobvyklý – pohled na detail. Slouží například jako lupa pro diváka, takže může spatřit v novinách to samé místo, na kterém Prokopovi právě utkvěl zrak.
Většina kostýmů, jejichž autorem je Jozef Čačko, ve své podstatě vychází z civilního oděvu. Prokopův kostým působí až kafkovským dojmem strohosti a věcnosti, což je v kontrastu ke křiklavě stylizované Princezně. Její šaty podtrhují snahu bránit se nebo alespoň varovat případného útočníka. Podobně jako v přírodě – výrazné barvy často značí, že jejich nostitel je smrtelně jedovatý. V případě Princezny je to ale blamáž, neboť jak později zjistíme, ve skutečnosti je zranitelná. Tehdy odkládá kostým a je pouze v negližé.
Inscenace Krakatit ve Švandově divadle je rozhodně odvážným počinem, který může nalákat nejen strhujícím výtvarným řešením, ale také aktuálním tématem. Jediné, co ubírá jeho sdělení na naléhavosti je tempo, které několikrát až příliš zpomalí, a tak se představení místy vleče. Určitou rozbředlost však naštěstí střídá akce, takže vám relativně dlouhý čas strávený v divadle nakonec přece jen příjemně uteče.
