Hrdinové a opričníci schovávající se ve sklepení

Sorokin jako vizionář

Svým způsobem tak Studio Hrdinů v mnohém navazuje na dramaturgii Pražského komorního divadla o jehož překvapivém, hrdém a ne zrovna s nadšením vítaném odchodu z prostor Divadla Komedie toho bylo napsáno víc než dost. Jenže na „prakomdiv“ nejde tak úplně zapomenout. Také kvůli tomu, že ve scénografce Kamile Polívkové, objevilo a podpořilo její režijní talent, který prokázala mimo jiné v inscenaci  Den opričníka s Karlem Dobrým v ústřední roli.

Román Den opričníka, ruského konceptualisty Vladimíra Sorokina, je nepříliš optimistickou vizí budoucnosti – píše se rok 2027 a opět carské Rusko je obehnané zdí, bez možnosti vstupu dovnitř nebo ven. O zachování “pořádku” a prosazení absolutní Gosudarovy moci se starají opričníci, podobně jako tomu bylo v 16. století za vlády cara Ivana Hrozného. Stejně jako oni mohou beztrestně vyslýchat, mučit a popravovat ty, kdo potenciálně představují pro matičku Rus hrozbu. A tak řádí jako pominutí.

Polívková v trojroli

Citlivý a důsledný minimalismus Kamily Polívkové se projevil nejen v režii, akcentováním autonomního hereckého projevu, ale také v jí vlastní výpravě. Skvěle využívá už tak dost nehostinného a strohého prostoru foyeru v podzemí Veletržního paláce a mezi dva pevné body – hranaté sloupy staví vodou napuštěnou vanu na nožkách a ocelový servírovací stolek s nemnoha rekvizitami (například flaškou vodky, která nesmí chybět, pakliže se na jevišti ocitáme v Rusku), což prostor nečiní o nic vřelejším. Korunou a ústředním bodem je pak tesáky cenící psí hlava zavěšená na stěnu proti publiku. Odkazuje na opričníky jako na psy, kteří mají za úkol lovit a dávit carovu škodnou.

Samotná dramatizace zachovává všechny hlavní situace románu a staví je za sebe sice chronologicky, ale téměř bez kontextu. Divák je tak vlastně němým pozorovatelem klipovité mozaiky, která v ideálním případě poskládá komplexní osobnost opričníka Andreje Daniloviče Pařeza, se všemi jeho zrůdnými a chvílemi dokonce i lidskými vlastnostmi. Co je Pařez zač, je však jasné už zhruba v polovině představení a původně překvapujícím, až šokujícím situacím se tak v polovině druhé citelně obrousí hrany. Jako by z inscenace vypadlo, co chce vlastně sdělovat nebo to, ke škodě, minimálně nevyznělo.

Dobrý mezi psem a zvířetem

Jenomže ono je to do důsledku všechno trochu druhořadé, ve srovnání s tím, kvůli čemu je skoro nezbytné nenechat si Den opričníka ve Studiu Hrdinů ujít. A tím není nic jiného, než herecký výkon Karla Dobrého. Pominu-li moji soukromou domněnku, že současná česká divadla zřejmě nedisponují charismatičtějším hercem (a se šílenějším výrazem), způsob jakým staví figuru opričníka z nahého, kocovinou schváceného a v podstatě bezbranného člověka až k vlastní mocí se opájející zrůdě, je prostě fascinující. Karel Dobrý není jen opričníkem, chvílemi je také Andrejem, křehkým homosexuálem, fanatickým obdivovatelem Gosudara, primabalerínou, carskou Rusí, dirigentem – zkrátka každým jedinečným mikroskopickým dílkem skládačky utvářející charakter (byť ne zcela hrdinný).

Divákům se tak dostane zhruba hodinu a čtvrt trvajícího absolutního hereckého nasazení s mnoha rovinami, od tichých a minimalistických, přes pantomimu a téměř tanečně-pohybové vyjádření, až po vyloženě zběsilé situace plné řevu a akce. S přihlédnutím k faktu, že jde o monodrama podpořené jen pár bezejmennými, účelovými postavami, které si opričník vytahuje přímo z hlediště (čímž dává poměrně nenásilně vyniknout tíživému pocitu, že příště to můžete být třeba vy, jakožto občan carského Ruska), patří herectví Karla Dobrého momentálně k tomu nejlepšímu, co vám české divadelní scény mohou nabídnout.