Začněme úplně od počátku. Jak jste se do souboru Divadla Company.cz dostal?
Jako vedoucí ročníku jsem udělal se studenty hudebně-dramatického oddělení Pražské konzervatoře pro maturitní zkoušky variaci na Goethova Fausta. Maturity skončily, studenti byli oznámkováni a konec, jak to tak vždycky bývá. A za určitou dobu za mnou přišel Vojta (Vojtěch Štěpánek, jeden z účinkujících-pozn. red.), že by ho chtěli hrát a jestli bych to s nimi neoprášil. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že si najdou vhodný prostor a Vojta sehnal Strašnické divadlo. Když jsem však viděl ten obrovský sál, řekl jsem, že tady se to hrát opravdu nemůže. Že jej nenaplníme atd. Ale zeptali jsme se, jestli divadlo nedisponuje ještě nějakým jiným prostorem. Dozvěděli jsme se, že tam je sklep. Po obhlédnutí a chvíli přemýšlení jsem jim řekl, že když z tohoto prostoru vydupou divadlo, tam to tam hrát budeme. Oni to do čtrnácti dnů zvládli a vytvořili Auerbachův sklep, který sama znáte. Postupně jsme k Faustovi přidali i Školu pro ženy. Následně mě Eva (Bergerová, ředitelka Divadla Company.cz – pozn. red.) požádala o hostování v Údolí včel. Souhlasil jsem, přeci jen jsem to měl kousek od domova, mohl jsem tam chodit skoro v bačkorách. Pak přišla má režie Oidipa krále a nakonec jsem se tam usadil úplně.
Jaká je režijní metoda Jana Novotného?
Před začátkem zkoušení mám jasně a pevně dané schéma. Neztratí se mi, když začnu zkoušet, přestože jej úplně opustím a nechám se inspirovat současným bytím. To, co vidím teď, co cítím. A ještě se mi nestalo, že bych „ulítl“ někam jinam. Svou diplomovou práci jsem napsal za cca tři dny a pak jsem ji dlouho dobu neviděl. Při stěhování jsem ji našel a bál se ji otevřít, co zjistím. Jistě, člověk se vyvíjí, spoustu věcí by formuloval jinak, obratněji, ale v zásadě bych na ni neměnil nic. Už ve svých juvenilních letech jsem totiž psal o rytmu. Rytmu mluvení, myšlení, chování v životě a rytmu v představení a dialogu. A čím dál tím víc si myslím, že rytmus je jedna z nejdůležitějších složek inscenace. Taková alfa a omega. Protože když se zanalyzuje, zjistí se, že je to vlastně život.
Jak došlo k tomu, že jste se rozhodl přijmout funkci uměleckého šéfa Divadla Company.cz?
Protože jsem měl k provozu ve Strašnickém divadle spoustu výhrad a pořád jsem něco chtěl jinak, řekli mi, že když jsem tak „chytrej“, ať dělám uměleckého šéfa, což byla spíš symbolická funkce, ale já jsem souhlasil. Takže jsem se k tomu vlastně dostal, ani nevím jak.
Je mi známo, že vaším velkým vzorem, nejen uměleckým, je jeden z nejlepších českých režisérů, Jan Grossman, který umělecky vedl několik divadel. Inspiruje vás i ve vedoucí formě?
Jan Grossman je ve mně hluboce zakořeněný a zapsaný ve všech sférách lidského jednání a hraní na jevišti. Ale já neumí říct přesně v čem a jak. Ten člověk ve mně nechal hlubokou stopu a já to neumím a už ani nechci analyzovat jakou. Prostě to ve mně je a jsem šťastný, že ve mně tu stopu zanechal.
Co vás vedlo k tomu, že jste se s Evou Bergerovou a Vojtěchem Štěpánkem přihlásili na nové provozovatele Divadla Komedie? A kdo s nápadem přihlásit se do konkurzu vůbec přišel?
Myšlenka přihlásit se do konkurzu nepřišla hned. O tom, že bude se mluvilo, ale nic nebylo programové. Stejně jako můj vstup do Strašnického divadla, mé režie tam. Vše vznikalo přirozeně, legatově. Důvodem přihlášení se byla v podstatě možnost větší finanční jistoty provozu. V prostorách Strašnického divadla bychom brzo museli skončit. Praha 10 nám poskytovala peníze, za které jsme ani nezatopili. A najednou tu byla možnost získat tento prostor. Neměli jsme žádné velké představy a cíle.
S jakými problémy-ať už uměleckými či mimouměleckými-jste se při vstupu na tuto scénu potýkali?
Hlavně tu byla strašně negativní kampaň proti nám, o které ani nechci mluvit, která mi přišla vlastně už tehdy nesmyslná. My jsme sem vstupovali jako lumpové, jako bychom něco někomu udělali a nevím, proč byl vůbec kolem takový humbuk. Já bych se nezlobil, kdybychom nevyhráli a ani jsem nebyl hrozně šťastný, že jsme vyhráli. Další problémem jsou finance. Musím říci, že to není na zrušení, to bych magistrátu křivdil, ale také to není na nějaké vyskakování. S odřenýma, možná uříznutýma, ušima to ale jde. Sice uříznuté uši, ale hlava je celá. Jistotu, že budeme v tomto prostoru hrát, máme do začátku příštího roku. Ale jinak zásadní problémy nebyly. Spíše malé, drobné.
A poskytl vám magistrát grant v plné, slíbené, výši?
Ne, vůbec ne. Dali nám cca o dva miliony méně.
To je ale už dost velká suma.
Ano, to je velká suma, samozřejmě. Ale děláme, co můžeme.
Takže to nevypadá na konec Divadla Company.cz v prostorách Divadla Komedie?
Ne, to ne. To bych magistrátu křivdil. Likvidační to není.
Jak jste se vyrovnávali s novým prostorem, který je ve formě tradičního kukátka, vy, kteří jste měli prostor variabilní?
Ve Strašnickém divadle se začínalo s kukátkovým prostorem, změna přišla cca dva roky před naším odchodem a to z důvodů, aby diváci s námi mohli lépe spolupracovat. Původně totiž bylo jeviště moc vysoko a daleko a proto se hledala varianta, jak tuto bariéru zlomit.
Jak jste na tom návštěvně? Našli si vás již diváci?
Když jsme tady začínali, byl jsem předem připravený na cca osm, dvanáct diváků či možnost zrušení představení pro nezájem. Ale k tomuto katastrofickému scénáři vůbec nedošlo. Jsem překvapený. Ne spokojený, nejraději bych měl stále vyprodáno, ale jsem spokojený.
Jistě si děláte různé statistiky, kdo je průměrným divákem vašeho divadla?
Základem jsou středoškoláci a vysokoškoláci. Ale máme celkem pestré spektrum návštěvníků.
Pokud se nemýlím, ve Strašnickém divadle jste samostatnou funkci dramaturga neměli, čím vás oslovila Markéta Bidlasová, že jste ji přibrali do týmu?
Ano, to máte pravdu. Markéta s námi začala spolupracovat poslední sezonu ve Strašnicích a tím vygenerovalo i její místo v týmu zde.
Pro letošní sezonu jste proměnili již dvakrát slíbený dramaturgický plán-poprvé po schválení vašeho projektu pro Divadlo Komedie a naposledy při otevření sezony. A vždy šlo o radikální zásah (vezmeme-li v úvahu, že jste slíbili inscenovat čtyři divadelní hry, změnili jste dvě a nakonec uvedli pouze tři). Proč k takovýmto zásahům došlo?
Rozewiczowu hru Past (slíbenou čtvrtou premiéru – pozn.red.) jsme nazkoušeli v téhle sezóně, ale premiéru bude mít 10. září 2013. Je to běžná praxe, uvádět novou inscenaci na konci června je nevýhodné. A ke zbytku otázky vám mohu říct, že si myslím, že směr divadla lze pouze naznačit. Nejde o to, do detailu úplně přesně dodržovat, co vymyslím teď, pro další roky. Myslím si, že je ale důležité, to naznačení směru držet, neuhýbat z něj. Což my neuhýbáme. Ale prohození titulů nevnímám jako problém. Divadlo není výrobní linka. Člověk se neustále vyvíjí, zraje, také se třeba mění politická situace a divadlo by na to vše mělo reagovat. Náš směr není úzce vymezený a to nám dovoluje určitou tvůrčí svobodu. Jistá míra pružnosti by neměla být dovolena, ale měla by spíše být žádoucí.
Pro sezonu 2013/2014, ve které jste si vytyčili téma „Duch proměny“ (hledání v čase a prostoru, průzkum proměny nitra člověka v průběhu posledního století) není konečná verze dramaturgického plánu, viděla jsem opět dvě verze. Už máte jasno, co chcete (a kdy) uvést na jevišti Divadla Komedie?
Ano, už je konečná verze. Uvedeme Labyrint, hru Piotra Tomaszuka, který ji bude i režírovat; pak novou hru, psanou přímo pro náš soubor, Her Master´s Voice Markéty Bidlasové; Maryšu bratří Mrštíků a poslední inscenací bude hra, kterou opět pro nás píše Viliam Klimáček s názvem Ježíškova armáda.
Budete pro novou sezonu rozšiřovat herecký soubor vašeho divadla? A podle jakého klíče si vlastně vybíráte spolupracovníky?
Podle citu. My vlastně nemáme soubor jako takový, nemůžeme si ho finančně dovolit. Máme stálý okruh spolupracovníků, ale rozšiřovat ho příští sezonu nebudeme. Nabídl jsem práci těm, kteří s námi již pracují. Všichni hrají ve dvou až třech inscenacích. Pakliže by se objevil host, bude to pouze z generačních důvodů.
Co jste se během této sezony na postu uměleckého šéfa o sobě dozvěděl?
Že jsem cholerik a že je s semnou těžší pořízení. Ve chvíli, kdy jde o mě, jsem schopný jenom tak být, ale ve chvíli, kdy mám zodpovědnost za lidi, tak vyžaduji totální řád. Potřebuji schéma zkoušení, co bude, kdy bude, jak bude. Jasné schéma, jasný řád a jasné odpovědnosti.
(zdroj fotografií: Strašnické divadlo (Company.cz)
