Půl století není málo
Oživit po takové době inscenaci, která sklízela obrovský úspěch se ukazuje skoro jako sázka na jistotu, jenomže se plíživě objevují hned dvě jenomže. Koho obsadit po Bláhovi a Brodském? A co s textem? Výběr Tomáše Töpfera a Viktora Preisse se rozhodně nezdá jako špatná volba. Sice se bezesporu najdou diváci, kteří původní inscenaci z roku 1974 viděli a neubrání se srovnávání, ale nebude jich mnoho. Navíc oba pánové jsou už českými hereckými hvězdami (i když Viktor Preiss o trochu víc) a diváci spíš půjdou na ně, než na Simona. Jenomže čtyřicet let je dlouhá doba a Simonova hra (napsaná v roce 1972) je dnes už trochu stará. Ne tématem nebo příběhem, ale zpracováním, které se od sedmdesátých let bohužel příliš nezměnilo. Dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková a režisér Martin Porubjak vycházejí z původní vinohradské inscenace, čemuž se nelze divit, avšak nedoplňují ji o jistou dynamičnost, kterou si divadlo za ta léta získalo. Hned úvodní scéna – dialog Willieho Clarka (Tomáš Töpfer) a jeho synovce Bena (Václav Vašák) je zdlouhavá, těžkopádná a bohužel nenabízí víc než informace nezbytné k uvedení do děje. Tento pocit se výrazně změní s nástupem Ala Lewise (Viktor Preiss). Preiss a Töpfer jsou na jevišti téměř vyrovnanými partnery a disponují nejen bohatými hereckými zkušenostmi (i když Viktor Preiss o trochu víc), takže jich společná interakce na jevišti je přesně tím, k čemu hra slouží – vtipnou inscenací postavenou na skvělém herectví dvou osobností.
Když je samota k smíchu…
Příběh je poměrně jednoduchý, Willie a Al jsou velmi úspěšným duem komiků, kteří spolu pracují desítky let, až se Al jednou rozhodne, že už nemůže dál a odejde na odpočinek. Tím zcela automaticky odsoudí k důchodu i Willieho, který mu za to nemůže přijít na jméno, a nemluví spolu dlouhých 11 let. Poté ale vstupuje do hry televizní pořad, který chce po bývalých Sunshine Boys jednu z jejich legendárních scének. Oba interpreti po mnoha připomínkách a výhradách nakonec kývnou, potkávají se aby si scénku nacvičili a při té příležitosti se několikrát vzájemně vytočili k nepříčetnosti. Komické situace samozřejmě vyvstávají ze vzájemné nevraživosti obou důchodců, avšak je pod nimi cítit jakási hlubší tragikomičnost. Willie, přestože to nechce přiznat, je bez Ala odepsaný. Sám je nerudným dědkem, neschopným zapamatovat si i text do reklamy, bydlí v zaplivaném hotelu a jediným světlým bodem jsou mu středeční návštěvy synovce. Al žije u dcery, která má vlastní rozšiřující se rodinu a vlastně tam tak trochu překáží. Oba se propadají do nepříjemné samoty a prázdnoty, a čím dál víc je vidět, jak moc se potřebují, což nakonec způsobí, že legendární duo Lewis a Clark spolu zase skončí. Tentokrát ovšem v domově herců (důchodců).
… a komedie k smíchu není.
Nejslabším momentem inscenace je – zcela nepochopitelně – ten tolik očekávaný doktorský skeč Lewise a Clarka, od začátku do konce přecpaný gagy a nadsázkou. Plácání vycpané “sexy” zdravotní sestry (Ivana Uhlířová) po zadku, stejně jako rozbíjení věcí o hlavu apod. působí strojeně a nudně. Oproti tomu vyloženě milé a vtipné jsou dialogy Willieho a jeho ošetřovatelky (Lucie Juřičková), postavené na klasickém kontrastu charakterů. Hlavním plusem jsou pak Preissovy i Töpferovy přechody mezi potměšilými komedianty, kteří se rádi popichují a stárnoucími muži, kteří nejsou tak úplně šťastní. Právě proto, že jsou velmi jemné a nepatrné, přinášejí postavám nejen kýženou tragikomickou rovinu, ale také živost a plastičnost. Popravdě jsou tím, co inscenaci žene dopředu a dělá z ní něco víc než jen sled někdy dobrých, někdy ale poněkud prázdných gagů. Oba pánové tak potvrzují, že je v tomto případě rozhodně lepší než na Simona, jít na Preisse s Töpferem (i když na Viktora Preisse o trochu víc).
Divadlo na Vinohradech vsadilo na herecký dialog Viktora Preisse a Tomáše Töpfera, kteří se na jevišti ukázali jako vcelku rovnocenní partneři. Společně úspěšně nabízejí publiku tragikomickou rovinu konverzační komedie a vytvářejí komplexní živé postavy. I přes to je ale inscenace místy rozvláčná a bohužel nevyrovnaná a navzdory silné ústřední dvojici ji s největší pravděpodobností nečeká úspěch Štěpánkovy původní inscenace. Pokud však chcete vidět Tomáše Töpfera jako popudlivého důchodce a Viktora Preisse jako kultivovaného, ale o to víc škodolibého dědka, přijdete si na své.
