Nechce-li zklamat diváky, kteří jsou tomuto divadlu léta věrní – ať už sídlilo ve Smečkách, v pasáži Alfa, v Karlínku nebo po povodních cestovalo po Praze než zakotvilo v Dejvicích -, má soubor Semaforu pocit, že jim musí servírovat stále nové kusy, aby měli kam se jít potěšit. Velké produkce typu obnovené své inscenace z nejúspěšnějších – Kytice – musel Semafor zastavit – mají početné obsazení a jsou výpravné, tedy drahé. Autor natolik invenční, jakým je už přes půl století Jiří Suchý, se tedy ve svých výbojích uskrovnil a píše menší hry pro nejnutnější počet herců. A protože do Semaforu se po dlouhá léta chodí především na něj a na Jitku Molavcovou, spočívá tíha představení zejména na této sehrané dvojici. Suchý často připomíná, že jeho mnohostrannost (píše, skládá, režíruje, navrhuje výpravu a hraje a zpívá) je třeba vnímat jako z nouze ctnost, sám sobě totiž může zaplatit jen jeden honorář… Trochu pravdy je ovšem i v tom, že semaforskému typu divadla nejlíp svědčí i po léta pěstovaný styl inteligentního kabaretu, styl, v němž je hudba a slovo se všemi možnými hříčkami podstatnější než příběh nebo syžet hry či dramatický oblouk a že „jiná“ režie může působit cizorodě. Jiří Suchý se za dramatika nepovažuje – a připusťme, že právem. Znovu se to potvrzuje v nejnovějším titulu, který na repertoár Semaforu přibyl v minulém týdnu. Podstatné jsou dialogy Nápad oživit legendu o blanických rytířích není originální, připomeňme jen v příbuzném oboru cimrmanovskou hru Blaník. I Suchý se vypravil do lůna hory, v níž mají rytíři spát až do chvíle, kdy bude české zemi nejhůř. I on, podobně jako Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, zastihl tamní sestavu nepřipravenu k jakékoli akci a podobně jako u Cimrmanů i v Semaforu z této historické připomínky vyplývá (řečeno slovy Jiřího Suchého v programu) jediné: „Kopí a meče blanických rytířů nejsou nejvhodnějším prostředkem k dosažení pořádku. Ten bychom si měli udělat sami, pokud to svedeme… Na blanické rytíře se nespoléhejme. Naše problémy je zřejmě nevzrušují.“ Hrdiny hudební komedie Rytíři z Blaníku a krasavice Lída jsou tak trochu karikatury rytířů, málo důvěryhodný pár hostinských z hory a několik do historického bájného prostředí zabloudivších současníků. Netřeba čekat drama – dívka se ocitla, ani neví kde, vzbudila rozruch, ale je jisté, že se nějak domů zase dostane. Inscenace stojí na dialozích hospodských v interpretaci Jitky Molavcové a Jiřího Suchého, které ukazují stále ještě živý Suchého potenciál inteligentních špílců, které vycházejí i díky vydatné podpoře Jitky Molavcové. Ostatní dění je tak trochu do počtu, aby se čas a potřeba jevištní akce naplnily. Otázkou do diskuse je úděl Klauna, který, tak jako krasavice Lída, sem zavítal omylem (mířil vlastně na vystoupení do Braníka). David Šír se komickým výrazem včetně intonace i fyzicky hlásí k odkazu Felixe Holzmanna. Je v tom dobrý, ale je prostě z „jiné pohádky“; publikum se ovšem směje, takže účelu bylo dosaženo. Písniček je tentokrát spíš míň, je zřejmé, že Suchý využil úspěchu songu, který složil spolu s Michalem Pavlíčkem jako ústřední píseň pro nedávný televizní seriál (Kdykoliv, kdekoliv), a přizval Pavlíčka k další spolupráci. Skladatel z docela jiného hudebního ranku semaforský styl vystihl, respektuje a „neruší“, hudba je adekvátní pěkným, určitě ne prvoplánovým textům. Hit se tu zatím nezrodil, ale nejmíň jeden duet Suchého s Molavcovou by – kdyby se hrál v rádiích – měl potenciál trvalejší hodnoty. V Semaforu už zase zkoušejí nový kus – je však tady zvykem, že se dílko vypustí ještě ne zcela usazené a teprve s postupujícími reprízami se vyčistí. Naštěstí je autor přítomen a i podle reakcí obecenstva může slabší místa korigovat, tam, kde dění drhne, přidat, nefunkční nápady nahradit novými. V tom je autorské divadlo svobodnější a pro věrné diváky i zajímavé: vědí, že nikdy nebude představení stejné jako minule.
Jiří Suchý říká, že jej lákají divadla, která nabízejí inteligentní repertoár inteligentnímu divákovi: „Bulvár mě trochu míjí, ale ne docela. Ostatně Semafor je vlastně jakejsi inteligentní bulvár,“ tvrdí. Nemyslím si, že Semafor je bulvár, ale líbí se mi, že se nepovyšuje na divadlo pro výsadní společnost. Když se však porozhlídnu po hledišti, musím spravedlivě připustit, že tamní publikum je trochu jiné – spojuje ho láska k poezii,má rádo češtinu a její vychytávky,není nevzdělané a je sečtělé, není lhostejné, rozumí narážkám vztahujícím se třeba k událostem několik desítek let starým – a rozumí si na (Suchého) mrknutí.
