Jen dvakrát v životě jsem napsala dopis někomu, koho jsem obdivovala. Bylo mi tehdy devatenáct let – patrně je to doba, kdy má člověk zvýšenou potřebu psát někomu, koho obdivuje – a těmi adresátkami byly Barbra Streisand a Dana Medřická. Obě odepsaly.
Zpoza oceánu přišla velká podepsaná fotografie. Patrně ji poslal i podepsal patnáctý tajemník BS (předpokládám, že fanouškům do evropských zemí vně socialistického tábora psal desátý tajemník a těm americkým možná i osmý), ale netroufla jsem si naslinit prst a pokusit se podpis rozmáznout u vědomí té škody, která by nastala, kdyby tu fotku pan tajemník opravdu podepsal.
Dana Medřická odepsala sama a ačkoliv jsem jí psala do divadla, připojila i zpáteční adresu, takže si od té doby pamatuju, že bydlela ve Škrétově ulici. Já jsem jí psala, že jsem byla na Kočičí hře a jak moc a proč se mi to líbilo. Dopis nebyl dlouhý, nechtěla jsem obtěžovat, ale mé okouzlení Kočičí hrou bylo tak velké, že jsem měla pocit, že jí to musím říci. Ale už jsem nepsala o tom, jak jsem uchvácená seděla v první řadě na balkoně Stavovského divadla, bradu jsem měla opřenu o červený samet zábradlí a právě jsem se zamilovala do Dany Medřické. Věřím, že není třeba vysvětlovat, jak to slovo „zamilovala“ myslím – nebyl to bezbřehý obdiv a už vůbec ne ochota stvořit si modlu a pak pátrat po tom, co snídá, kam chodí nakupovat, kam jezdí na dovolenou a jaký má oblíbený parfém. Bylo to okouzlení divadlem v tom nejprostším slova smyslu. Okamžik zázraku, kdy herec na jevišti vyšle emoci, energii, sílu slova a to všechno pak skrápí hlediště jemnými kapkami teplého jarního deště a kdo je vnímavý, schová si pár těch kapek v duši – a někdy je tam má už napořád…
Když jsme pak po letech založili Thespis, vydavatelství DVD se záznamy divadelních představení, byla Kočičí hra naším prvním titulem. Měli jsme s ní velký úspěch, a proto jsme ji po deseti letech vydali znovu. Z období těchto vydání jsou dva rozhovory, které si tu můžete pustit – první dělal Ondřej Šrámek s Evou Sadkovou, režisérkou televizního záznamu Kočičí hry, ten o deset let pozdější s Václavem Vydrou.
V roce 2007 jsem jela na koncert Barbry Streisand do Londýna – byl to zážitek, o to větší, že jsem až do svých téměř třiceti let nepočítala s tím, že bychom si mohli svobodně lauzírovat po světě. Za Danou Medřickou šla bych světa kraj (s Vrchlickým i bez něj) – jen je to dnes bohužel přesně třicet let, kdy není kam…
