Jan Vedral (* 20. listopadu 1955, Praha), český dramatik a teatrolog, Dálkově vystudoval DAMU (1981), v 80. letech působil v Divadelním ústavu, jako dramaturg rozhlasových her v Československém rozhlase, od roku 1986 jako šéfdramaturg Divadla na Vinohradech. Přednáší na DAMU, v letech 1990 – 1994 byl ředitelem Městských divadel pražských, pak do roku 1998 opět šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech, na počátku milénia působil pět let jako dramaturg Činoherního studia v Ústí nad Labem. Je autorem mnoha rozhlasových a divadelních her (mj. Urmefisto, DNV 1987; Mistr a Markéta, DNV 1989; Zámek, MDP 1991; Nadsamec, MDP 1993; Pěna dní, muzikál podle románu B. Viana s hudbou M. Svobody, MDP 1994; Bolest a kámen, psáno pro DnV, zakázáno 1998; televizní scénář Obrazy z Francouzské revoluce, spolu s H. Burešovou a Š. Otčenáškem, 2000…). V roce 1994 byl habilitován docentem, v roce 2001 jmenován profesorem dramaturgie činoherního divadla. V roce 2009 získal titul PhD. na VŠMU v Bratislavě za práci Horizont události (Teoretická postdramaturgie). Vedle kontinuální pedagogické činnosti na Divadelní fakultě AMU v Praze byl jedním ze zakladatelů soukromé vysoké školy Literární akademie J. Škvoreckého a dva roky jejím prorektorem, učil tři roky na Vyšší odborné škole publicistiky.
Možná, že je to vážně „starý střih“ – to, že divadlo se hraje na scéně a diváci sedí v hledišti. Že muži hrají muže a ženy ženy, mladí mladé a staří staré. Že když se má začít v sedm, začne se v sedm. Že herci na scéně nejsou zfetovaní ani opilí, a diváci netelefonují, nepijí pivo či víno, a umyli se. Že ten, kdo přijde do hlediště později a vstupuje do řady, jde k divákům, kteří ho pouštějí, čelem a poděkuje, nerve se vpřed zadnicí. Že některé zásady a konvence prostě platí, protože spolehnout se na ně je dobré a umožňuje nám to být tvořiví, nevyděšení, nad věcí a užívat si daru života ve svobodě – dokud ji máme.
Vaše první sezona teprve začala, není ještě možné příliš hodnotit. Přesto jste už vykročili jistým směrem. Můžete svou představu dramturgie představit?
Nejprve chci konstatovat, že jsem rád, když jste si vědoma toho, že práci nového ředitele DnV Tomáše Töpfera, uměleckého šéfa Juraje Deáka a šéfdramaturga Jana Vedrala nelze v polovině listopadu jejich první sezony hodnotit. Vaše redakční kolegyně z Lidových novin Jana Machalická je mnohem rychlopalnější a už publikovala názor, že se – pod naším vedením „na Vinohradech evidentně začíná pěstovat další muzeum dramaturgicko -inscenačního střihu z doby před třiceti lety. A nic na tom nezmění potlesk ve stoje a nadšení diváků, že dostanou zpět své televizní herce, a tudíž i kasa se raduje. Taková divadlo je anachronismus stojící mimo čas a prostor.“ Pomiňme nyní Janinu mičurinskou představu o „pěstování muzeí“ a o krejčovské hodnocení dramaturgie a režie a směřujme k tomu, že je zde – i když demagogicky, neodborně a špatně – nastolen problém. Tím problémem je, když to zjednoduším, otázka, zda „existuje divák Divadla na Vinohradech“, tedy, zda je tady, nejen v Praze, ale v České republice, publikum, které s Vinohrady, s tím domem, s tím divadelním prostorem, s tou tradicí, spojuje nějaké představy a potřeby. My, jako „nové vedení“ – a dva jsme „navrátilci, já se na Vinohrady vracím dokonce už potřetí – si, na rozdíl od řady divadelních referentů tištěných médií, myslíme, že takové publikum, resp. takový soubor představ a potřeb tu je. A není to zdaleka jen potřeba, abych si pomohl zbrklou formulací Jany Machalické – „dostat zpět své televizní herce“.
Při změně tvůrčího týmu vinohradské scény se ovšem hovoří o tom, že půjde o „herecké divadlo“. Představuji si tedy velké příležitosti pro dobré herce. Mám pocit, že tím se kdysi – vlastně i historicky – tato scéna profilovala. Co se stalo mezi tím?
Zdržím se na chvíli u těch herců. Pracovní smlouvy s divadlem na jaře, s vědomím, že novým ředitelem bude Tomáš, zrušili Martin Stropnický a Veronika Žilková a Jan Holík, kteří své inscenace dohrávají, a Ladislav Frej, který odmítl na scéně s novým ředitelem vystoupit. Tito herci nejsou dost „televizní“? Ke spolupráci v první sezoně jsme pozvali jednak předchozími šéfy ne vždy elegantně penzionované kolegyně, které s touto scénou spojily velkou část života – Janu Štěpánkovou, Garbielu Vránovou, Martu Vančurovou, Janu Hlaváčovou, pak Libuši Švormovou, Janu Jiskrovou, Carmen Mayerovou, Lilian Malkinu. A to pro zatím jedinou „naši“ inscenaci – Cowardovu sentimentální komedii To byla moje písnička. Lidé jim skutečně děkují po představení potleskem ve stoje – já myslím, že za jejich jevištní výkon a za celoživotní hereckou práci (což souvisí s tématem hry), nikoli za „televiznost“, která se rozhodně netýká všech. Dále přicházejí hrát v této sezoně Filip Blažek, Roman Zach, Ivana Uhlířová, Zuzana Vejvodová, Ota Brousek mladší i Ondřej Brousek nejmladší, Petr Rychlý, Luboš Veselý… Jistěže také hrají v televizi, ale jsou to „televizní herci“? S televizí byly Vinohrady spojovány v kritikách v první polovině 80. let – a právem – protože tehdejší soubor byl „obsazovací základnou“ dietlovského seriálu. Některé z nich točil také vinohradský režisér Jaroslav Dudek.
Široká popularita herců je žádoucí, proto hrají v seriálech, ale také zrádná – publikum si zvyká na jednoduché syžety a jednoduché rychlé herectví. Jak si s tím poradit?
O tom, že většina herců, kteří „jsou právi“ hrát na velké scéně Divadla na Vinohradech, dokážou rozlišit herecké výrazové prostředky při práci před kamerou a při scénické kreaci, podalo divadlo nespočet důkazů. Nálepka „vyhaslé televizní hvězdy“ se však Vinohrad drží dodnes, je to levný stereotyp. Někteří vinohradští herci hráli – a hrají – v televizi hodně, jiní méně. Většina z nich je známa jinak než z mateřského jeviště. To je snad dobře, ne? To svědčí o tom, že o jejich práci je zájem, že něco dokázali. Ale nikdy, když jsem měl možnost se na angažování herců podílet já, nebyla televizní známost při nedostatku jevištní profese důvodem k angažování herce. Vinohrady nikdy neangažovaly, ač tu měla přátele a manžele, vynikající filmovou herečku Janu Brejchovou. Nikoho ani nenapadlo pozvat sem k hostování či do angažmá co já vím, televizní baviče Suchánka s Genzerem či Ivana Mládka… Ale například o Vladimíra Dlouhého jsme usilovali díky jeho jevištní kompetenci právě tak, jako dnes usilujeme o Romana Zacha či Petra Rychlého… Umět hrát na vinohradské scéně, v tom prostoru, proti těm sedmi stovkám židlí, to vyžaduje velké jevištní mistrovství.
Z toho, co na počátku působení nového tvůrčího týmu deklarujete, vyplývá, že se kloníte ke koncepci velkého konzervativního činoherního divadla. Míníte to tak?
Naše koncepce Divadla na Vinohradech je jistě konzervativní v tom smyslu, že respektuje hodnoty, které jsou s tímto divadlem v české společnosti spojovány. Vinohrady jsou – od 20. let, kdy se K. H. Hilarovi podařilo „vyhnat“ odsud zpěvohru, největším specializovaným činoherním domem v zemi. A v činoherním divadle se má hrát činohra, tedy divadlo, které vesměs vychází z interpretace dramatických textů, v nichž je ještě badatelný příběh, situace a postavy. To není experimentální scéna pro postmoderní divadlo a jeho eklektické deviace. Takových scén je v české divadelní kultuře habaděj. Vinohradský divák, kterého tak rádi novinoví referenti recenzují – ba dokonce v souvislosti se Špinarovou kontroverzní inscenací Vojcka žádali „výměnu tohoto publika“ – to není žádný vyznavač špatného vkusu a lehkých múz, to je člověk, který od tohoto divadla žádá zážitek, který touží po sdíleném tématu, jež nebude jen úzce intimní, ale bude se tak či onak dotýkat obce, který prahne po katarzi. Nechme už onoho levičácky třídního deklasování „měšťanského“ či „měšťáckého“, v padesátých letech „buržoazního“ publika. To, že někdo žije ve městě, v domě, pracuje, stará se, platí daně a za ně chce dostat „velkou činohru“, není snad důvod pro to, abychom ho vylučovali ze společnosti. Já osobně si vinohradského publika vážím, devět sezon, které jsem v tom divadle dramaturgicky „spoluprogramoval“, jsem s ním myslel, rozuměl si s ním, díval jsem se na ně – a dívám, při reprízách; mně na těch lidech záleží, a nechci a nebudu jim nabízet mastičkářské lektvary neprofesionálního divadla, ani placebo laskavého humoru, ani projímadlo postavandgardní provokace…
Máte recept na věčné dilema, jak hrát kvalitu tak, aby přitáhla obecenstvo, a jak přitáhnout publikum, aniž by se podrazila kvalita? Jak nebýt jen divadlem konverzaček nebo muzikálků?
Do divadla jsme oficiálně nastoupili 1.září 2012. Dramaturgický plán, připravený předchozím uměleckým vedením, jsme částečně akceptovali – proto první premiérou sezony byl již připravený muzikál Jak udělat kariéru snadno a rychle. Částečně jsme jej postavili – v rámci možností – podle svých cílů, směřujících k budování „velké činohry“. A tak jsou v dramaturgickém plánu Shakespeare, Gogol, Ostrovskij, moderní klasici Frisch a Topol, česká premiéra Stoppardovy hry a také dvě špičkové komedie N. Cowarda a N. Simona. Během prvních dvou sezon našeho působení chceme stabilizovat soubor, stabilizovat repertoár, který jsme zdědili v problematickém stavu, a stabilizovat publikum.
Jak toho chcete- konkrétně u diváků – docílit?
Pokusíme se obnovit základní důvěru diváků ve Vinohradské divadlo. V to, že jim nikdo „nebude spílat“, ale že s nimi bude pečlivě sdílet témata jejich životů a ukazovat je na příbězích. V to, že na scéně uvidí herce, kteří umějí vytvořit hereckou postavu a kteří ji tematizují, kteří se jen nepředvádějí. V tom, že s nimi chceme zakoušet tento svět a předávat si – při vší kritičnosti k realitě – pozitivní energii, ne pěstovat pocit prohry, zmaru a entropie, zvyšující prožitek chaosu světa. Možná, že je to vážně „starý střih“ – to, že divadlo se hraje na scéně a diváci sedí v hledišti. Že muži hrají muže a ženy ženy, mladí mladé a staří staré. Že když se má začít v sedm, začne se v sedm. Že herci na scéně nejsou zfetovaní ani opilí, a diváci netelefonují, nepijí pivo či víno, a umyli se. Že ten, kdo přijde do hlediště později a vstupuje do řady, jde k divákům, kteří ho pouštějí, čelem a poděkuje, nerve se vpřed zadnicí. Že některé zásady a konvence prostě platí, protože spolehnout se na ně je dobré a umožňuje nám to být tvořiví, nevyděšení, nad věcí a užívat si daru života ve svobodě – dokud ji máme.
