Autor: Geroges Feydeau, překlad: Milena a Josef Tomáškovi, režie: Václav Hudeček, scéna: Zbyněk Kolář, kostýmy: Jarmila Konečná, hudba: Ladislav Simon
Hráli: Vlastimil Brodský (Champsboisy / Bouton), Zdeněk Řehoř (Kamil Champsboisy), Jiřina Jirásková (Marcela Champsboisy), Jiří Pleskot (Romain Tournel), Otakar Brousek (Carlos Homenides), Karolina Slunéčková (Luiza Homenides), Vladimír Krška (Doktor Finache), Jaromír Hanzlík (Štěpán), Stanislava Bartošová (Yveta), Josef Bláha (Augustin Feraillon), Ludmila Vostrčilová (Olympie Feraillonová), Věra Budilová (Evženie), Jan Schánilec (Rugby), Gustav Nezval (Baptistin)
Premiéra: 21. května 1969
Lék na “brouky”
K včerejší premiéře Feydeauova Brouka v hlavě v Divadle na Vinohradech
Pobít všechny “brouky” v hlavách svých diváků si novou inscenací předsevzali v Divadle na Vinohradech. S pomocí starého a osvědčeného francouzského autora frašek Georgese Feyedaua tu na jevišti režisér Václav Hudeček vpravdě rozpoutal divadelní živel.
Bláznivý vaudeville, plný komických zápletek, ztřeštěností, plný překotných honiček a četných nedorozumění, bude určitě diváky uvítán jako příležitost k stejně nevázanému veselí v hledišti. Hudečkova režie má přídech recese, a o to vynalézavěji a tvořivěji rozehrává situace, koncipuje herecké figury a figurky.
Pro celý kolektiv, který se na inscenaci podílí, není ovšem taková fraška ve skutečnosti žádná legrace. Odmyslíte-li si třeba od dvojníků – pánů Champsoboisyho a Boutona – na chvíli herce Vlastimila Brodského, tak to je úctyhodné fyzické a duševní vypětí sehrát takovou dvojroli. Rychlé převleky, odlišení charakteru gesty a mimikou, nesplést si velice mnoho východů a vchodů, nevypadnout z role, nezahodit ani jednu příležitost k hereckému špílci – to chce perfektní herecké řemeslo. A že V. Brodský obstál znamenitě, potvrdí jistě většina včerejších diváků premiéry, i ostatní při jistě ještě uvolněnějších reprízách.
Rovněž obě hlavní aktérky – Jiřina Jirásková a Karolina Slunéčková včetně závěrečného kankánu prokázaly svůj smysl pro humor a komiku, pro potřeby vaudevillového žánru. U první z nich při její momentální bohaté herecké činnosti musíme jen a jen obdivovat obrovské rozpětí uměleckého talentu, s nímž dokáže zazářit jako představitelka psychických i citově složitých ženských postav, v úlohách chytrých a lstivých žen i v rolích hrdinek komediálního repertoáru. I další herecké výkony mají švih a jsou vtipně charakterizovány. Vkusné, působivé a atraktivní jsou i kostýmy Jarmily Konečné.
Na vinohradské scéně jsme si v posledních sezónách zvykli vídat představení, která i když nejsou bez chyb, mají vždy co do sebe, jak po stránce dramaturgické, tak interpretační. Tak je tomu i u nastudování Feyedaova Brouka v hlavě.
Helena Šimková (Večerní Praha, 22.5.1969)
Jděte se zasmát
Potřebujeme to. Všichni. Jako sůl. A tak hned v úvodu díky Divadlu na Vinohradech, že dovedlo právě dnes přesně včas sáhnout po frašce, jako svého času po Janě z Arcu či po Sokratovi. Hrají tam více než šedesátiletou frašku pana G. Feydeau “BROUK V HLAVĚ”, aby nám alespoň na dobu představení nějaké ty brouky jiné z hlavy vyhnalo. A hlediště se osvobozeně směje a dokonce i nevázaně chechtá, a člověk je po tu dobu rád, že v něm sedí.
PAN FEYDEAU napsal na padesát frašek – vaudevillů v duchu dvou vlastních receptů, které stojí za ocitování: “Vezměte tu nejtragičtější situaci jaká je – situaci, která by šokovala i zřízence v márnici a vyhledejte její směšnou stránku…” A jindy k této základně ještě dodává své autorské vážky lékárníka: “Jeden gram zápletky, jeden gram pikanterie, jeden gram napětí. A všechny ty prvky smíchám dohromady, jak umím nejpečlivěji.”
PŘESNĚ v duchu tohoto receptu napsal i svého “Brouka v hlavě”, který se dočkal světové premiéry v Paříži v roce 1907. O šedesát let později se tato fraška hraje denně už třetí rok v pařížském divadle Marigny, už čtvrtý rok i v londýnském National Theatre, kde jednu z postaviček letos převzal sám sir Laurence Olivier, hraje se v Mnichově i v Berlíně, a teď tedy také u nás. A bude se jistě hrát i za rok, za dva, tak je kouzelná.
NA VINOHRADECH totiž představení svěřili režisérovi, z jehož inscenací obvykle odcházíme s pocitem jakéhosi “čistého divadla”, v němž divák sice možná polemizuje se hrou, ale v tiché úctě k jejímu jevištnímu ztvárnění. I tentokrát nám připadalo, že žádný špílec, ba dokonce žádný krok na jevišti není zbytečný, ba dokonce precizně vypočítaný k dokonale profesionálnímu efektu. To je ovšem i zásluha herců, kteří se s figurkami pana Feydeaua mohou herecky pomazlit, stejně jako se v nich vyřádit. A tak si tu přijdou na své jemná komika Jiřiny Jiráskové i temperament Karoliny Slunéčkové, Vlastimil Brodský ve své velké dvojroli je jako hotelový sluha téměř neodolatelný, Zdeněk Řehoř obdivuhodně mluví jen v samohláskách, Josef Bláha nakopává kdekoho tak, že by mu i clowni záviděli, a Jaromír Hanzlík i Jan Schánilec dokazují, jak výtečnou zbraní herce je pružnost a pohyb. A i všichni ostatní tu svými výkony zapadají jak kolečka v hodinovém stroji.
Od Zbyňka Koláře jsme už na funkční scénu zvyklí. Tentokrát – už v poslední době podruhé, po výborné hudbě k Foltýnovi – na sebe výrazněji soustředil pozornost i skladatel Ladislav Simon. Málokdy se v činohře stává, že obecenstvo tleská orchestru. Tentokrát to bylo zásluhou nejen jeho “hereckého” výkonu, ale i melodií a vtipu skladatele. A tak není divu, že se vám zdá, že jste po celý večer přihlíželi a naslouchali hře se zpěvy, i když se na samotné scéně zpívá písnička jen jedna. Zato výtečná.
A tak ještě jednou: jděte se na Vinohrady zasmát. Mohli by tam u pokladny vyvěsit tabulku, že morousům budou vracet vstupné. Nevím, zda by se našel jediný…
Ku (Svobodné slovo, 23.5.1969)
Brouk v hlavě
Nevěřili byste, co všechno mohou zavinit obyčejné šle! Ty, o nichž je řeč, patřily ctihodnému Viktoru Emanuelovi až do dne, kdy je daroval svému synovci, protože sám musí nosit šle nápravné. Jenomže Kamil zapomene tuto delikítní součást pánské toalety v hotelu U něžné kočičky. Podezření ovšem padne na prapůvodního majitele, jehož žena okamžitě vymyslí plán, jak Viktora Emanuela usvědčit z nevěry. Z téhle jednoduché situace se pak rozvine fraška plná bláznivých zápletek a záměn, které jsou ještě spletitější a ztřeštěnější od chvíle, kdy se na scéně objeví hotelový sluha Bouton – dokonalý dvojník Viktora Emanuela.
Francouzský komediograf Georges Feydeau je skutečným mistrem moderní legrace, i když zemřel už před více než půlstoletím. není proto divu, že se Brouk v hlavě – jedna z jeho nejlepších komedií – dnes hraje takřka po celé Evropě. Už řadu měsíců je na repertoáru londýnského Old Vic stejně jako francouzských či západoněmeckých divadel.
“Obecenstvo doslova slzí i řve smíchy” – čteme v anglickém tisku. “Už dlouho jsme se tak výtečně nepobavili” – píše mnichovský kritik. Brouka v hlavě nastudovalo nyní i Vinohradské divadlo, kde hlavní dvojroli – počestného Viktora Emanuela i věčně opilého Boutona – hraje Vlastimil Brodský. Na našem obrázku je však Jiřina Jirásková a Otakarem Brouskem a Jiřím Pleskotem.
(Práce, 26.5.1969)
V lékárně u Feydeaua
Kdyby divadelní žánr vždycky odpovídal době, pravděpodobně by nikdy nevznikla fraška. Už dávno jsme si odvykli ohrnovat nad ní nos a ctíme ji dnes na divadle vlastně z týchž důvodů, pro které pořád plní kina Chaplinovy grotesky, Frigo, Harold Lloyd, Laurel a Hardy. Klasik francouzské frašky Georges Feydeau si na vymýšlení situačních vtipů stačil sám; dnes by na obdobné množství zápletek a situací, které napěchoval do jediné frašky, musela být u filmu slušná řádka gagmenů. To jen na vysvětlenou, proč se ani nepokusím vypsat všechny jeho zápletky, kterými marnotratně přeplnil Brouka v hlavě, frašku, kterou teď uvedlo Divadlo na Vinohradech v pohostinské režii Václava Hudečka.
Fraška se nebojí rozpustilosti, kopanců a políčků, ale Feydeau je přitom – i když to vypadá paradoxně – vlastně velmi cudný. Vždycky dovede vyhnat situaci na ostří nože, ale také vždycky se v pravý čas zastaví. Na počátku historky o domnělé manželské nevěře jsou šle jako předmět doličný. Ve hře je hodinový hotel, zápletka s dvojníkem – a dále je tu prostě nepřeberné množství zcela nečekaných situací, barvitých figurek, všechno režisérem rozehráno v kankánovém rytmu. Je to ostatně návrat do vlády kankánu, krajek, secesních ornamentů, cylindrů, šviháckých hůlek, vějířů. Feydeauova fraška způsobí obecenstvu krásnou, lehoučkou špičku jako při popíjení sektu a samozřejmě jako sekt zase rychle vyprchá, hlavu vám docela určitě nezatíží. A když si pak po představení budete chtít zopakovat její děj, zjistíte, že vám ze sledu situací polovina vypadla. Feydeauovo pravé místo je na jevišti a tam neomezeně po dvě a půl hodiny vládne, udává takt. Mistr překvapení, které tahá jako králíky z kouzelníkova cylindru.
Za tu vynikající zábavu musí člověk poděkovat režisérovi a hercům, za podrobnou znalost řemesla, na kterém teprve vyrůstá umění frašky, její neodolatelnost. Feydeau lékárnicky přesně odvažuje své dávky humoru – a lékárnicky přesné je i představení. Je vytvořeno s elegantním vkusem, každý z herců zná hranici a pohybuje se na ní s lehkostí; můžete si jen vypočítat, kolik ta lehkost stála dřiny. Vlastimil Brodský tu hraje dvojroli, úctyhodného pana Viktora Emanuela Champsboisyho a jeho dvojníka, hotelového podomka Boutona. Výstupy těchto dvou postav se střídají v intervalech několikavteřinových jako v bláznivě zrychleném filmu. Výborná je Karolina Slunéčková v Luize Homenides de Histangua, její výstupy s Otakarem Brouskem v roli Luizina španělského manžela jsou brilantní lekcí španělštiny. Jiřina Jirásková v roli plavovlasé paní Marcely Champsboisy má graciézní gesta, noblesnost chování, která se barvitě odráží od podkasaných situací. Vlastně není ani trochu spravedlivé na pár řádcích jmenovat jednotlivce, je to opravdu záležitost celého souboru, představitelů všech figurek, kterým uličnický vítr Feydeauovy frašky nadzvedává sukně a odnáší cylindry. Jeden z Feydeauových nápadů diváci nezapomenou – pana Kamila Champsboisy – Zdeňka Řehoře – s podivnou vadou řeči, se slovním projevem, kterému chybějí souhlásky. A opravdu, během té dvouapůlhodiny se obecenstvo naučilo z jeho samohlásek rozeznávat slova a věty právě tak, jak už je k tomu vycvičeno osazenstvo domu pana Viktora Emanuela Champsboisyho. Každý hrál svou roli s chutí – i orchestr pod skladatelem a dirigentem Ladislavem Simonem, který se také vrátil do historické slávy Moulin Rouge.
(sd) (Lidová demokracie, 26.5.1969)
Divadlo v červnu
(…)
Leč přece jenom si dovolím upozornit, že jistá událost se v pražském divadelnictví stala: do Divadla na Vinohradech dorazil se svou fraškou nejdokonalejší – Broukem v hlavě – mistr tohoto francouzského žánru, Georges Feydeau. Kdyby si někdo chtěl potvrdit starou pravdu, že dělat legraci vyžaduje především notnou dávku matematiky nadaného mozku, má k tomu jedinečnou příležitost! Neboť až se přestanete smát všem těm absurdním a neuvěřitelným situacím a najdete si čas k chladné analýze, zjistíte, jak perfektně musí být všechno vypočteno, jak brilantně musí jedno kolečko zapadat do druhého a jak ničeho nesmí být ani příliš mnoho, ani příliš málo.
Řekl jsem, že považuji Brouka v hlavě za Feydeauovu frašku nejlepší. Opírám toto své tvrzení především o jeden fakt: že totiž poslední dějství není jen dořešením předešlé zápletky, ale ještě ji stačí stupňovat. Po fantastické ballabile druhého jednání v nóbl hodinovém hotelu se zdá, že už nebude o čem hrát – a ejhle, ono je. Kdy se tohle nějakému autorovi frašky podařilo?
Uhrát tenhle “majstrštyk” stejně mistrovsky vyžaduje suverenitu ve třech směrech: musí se dovést situace až do krajnosti, aniž by se vyšperkovala zbytečnými zatěžujícími ornamenty; musí se jemnými tahy načrtnout základní charakter postavy a musí se umět prodat bezpečně pointa slovního vtipu. První podmínku splnil především režisér Václav Hudeček, o druhé dvě se postarali herci: Vlastimil Brodský, který svou nesmírně vděčnou, ale také obtížnou dvojroli postavil především na mimice a na jednom či dvou charakterotvorných pohybech, Jiřina Jirásková, jejíž s nonšalantním údivem přednesená věta: “Jak lehce se lidé domluví španělsky” pro mne na dlouho zůstane příkladem citu pro pointu, a všichni další, o nichž psát mně brání nedostatek místa. Jen o Karolině Slunéčkové bych chtěl říci, že jsem se chvílemi až domníval, že přišla rovnou z toho podivného přelomu století, kdy všechno bylo tak milé a klidné – a přitom předurčené ke zkáze. A bez toho se Feydeau hrát nedá – neboť není jen matematikem situace. je také znalcem toho nádherného světa nad propastí.
Jan Císař ( Filmové a televizní noviny, 11.6.1969)
Humor jako zbraň
O blahodárnosti smíchu a humoru bylo už napsáno nepředstavitelně mnoho moudrých slov; ostatně každý člověk se přesvědčil – a rád se přesvědčil – o pravdivosti slov, že smích je kořením života. Smích a humor jsou výsadou člověka, jsou projevem jeho schopnosti nadhledu, odvahy i síly; můžeme říci, že humor je skutečná zbraň – i proti skepsi, únavě, malomyslnosti. Smích je vždy svědectvím nepokořitelnosti ducha, je projevem vnitřní svobody i víry v život. A je jenom přirozené, že v divadle, v tom uměleckém zrcadle člověka a života, smích je hostem nejvítanějším; jeho uzdravující účin se ještě násobí kolektivním vnímáním obecenstva, kdy z jiskřiček vtipných replik a humorných situací se společným prožitkem vykřesává radost a pohoda v hledišti.
Takový skvělý večer osvěžující svobody a přátelského sblížení hlediště a jeviště prostřednictvím smíchu, jenž nás vytrhl z našich strastí, zažili jsme ve Vinohradském divadle na Hudečkově inscenaci staré Feydeauovy frašky Brouk v hlavě. Dlouho po skončení představení diváci zůstávali na sedadlech a nadšeně tleskali, jako by se ani nechtěli rozloučit s představením, se všemi herci, kteří jim připravili tak příjemný zážitek. Zdálo se mi, že diváci tleskali i proto, že si uvědomovali vzácnost takové chvíle, plné rozkošné dovádivosti, volnosti, bezstarostnosti i radosti, která není jen čirým zapomněním, planou iluzí, ale osvěžuje a posiluje.
Hudečkova inscenace (překlad a úprava Milena a Josef Tomáškovi), s režijním vtipem, divadelní vynalézavostí a vkusem využívá všech možností, jež tato precizní a komediálně bezpečně koncipovaná Feydeauova fraška skýtá; režisér maximálně naplnil každou vteřinu jevištního času, aby zapůsobil na divákovy smysly i jeho bránici. Z uceleného, neobyčejně svižného představení je těžké vyzvedávat jen některé rysy, protože jeho půvab je právě v kompozici celku. Ale jeden rys Hudečkovy inscenace bych přece rád podtrhl: režisér úspěšně překonal tradiční neduh našich veseloherních představení (rozvleklost, těžkopádnost i jistou pohodlnost hereckých výkonů) tím, že od počátku nasadil prudký rytmus, který v podstatě vydržel až do konce večera. Ve všech hereckých výkonech bylo plno hybnosti a temperamentu; komediální překotnost, která sluší frašce, měla přesnou míru umělecké stylizace. Pohled na svižně rozhýbané jeviště, kterému sekundoval Simonův orchestr, byl opravdu radostný.
Z hereckých představitelů, kteří se kolektivně podíleli na úspěchu představení, je třeba vyzvednout výkon zasloužilého umělce Vlastimila Brodského v herecky i fyzicky náročné dvojroli Viktora Emanuela Champsboisyho a Boutona. Bravurně odstínil dvě naprosto rozdílné polohy své převlekové dvojrole: zámožného pána Champsboisyho, jehož broukem v hlavě je nenadálá porucha v manželském intimním životě, a přitroublého hotelového sluhy Boutona, jenž se připletl do rozmarně zapleteného příběhu. Je snad zbytečné poznamenávat, že v Brodského výkonu nezanikl žádný vtip a hercova pastelová komika, tak lidsky příjemná a účinná, slavila opět pravý svátek. Humorně neodolatelnou postavu Kamila Champsboisyho, jenž nemůže vyslovovat souhlásky, vytvořil Zdeněk Řehoř. Brouskův kapitálně vášnivý a španělsky ohnivý Carlos Homenides de Histangua, Nláhův rotmistrovsky mocivládný majitel hotelu Augustin Feraillon, Hanzlíkův věčně vykuleně zkormoucený Štěpán, Pleskotův fešácký Tournel, Krškův žoviální doktor Finache – ti všichni svými komediálně plastickými výkony vytvářeli zdar tohoto veseloherního večera. Je ovšem zcela nespravedlivé o dámách z Feyedauovy hry hovořit až na konec, ačkoliv Marcela Champsboisy a její přítelkyně Liuza Homenides mají hlavní podíl – cherchez la femme! – na dějové zápletce, v němž je hra asi věrným odrazem života… Jiřina Jirásková a Karolina Slunéčková hrají své role s hereckým mistrovstvím, bystrým porozuměním pro humor, a navíc je obestírají osobitým ženským půvabem a v závěru představení ještě je pocukrují tanečně kankánovými kreacemi.
Hudečkova vinohradská inscenace je pro mně v tuto chvíli víc než jedním zdařilým veseloherním představením. Divadlo přivítalo diváky jako hostitel, jenž nedává najevo vlastní trápení či úzkosti, přivítalo je jako své přátele, a jejich důvěru odměnilo tím, co je dnes tak vzácné: humorem, smíchem a dobrou pohodou.
Miloš Smetana (Mladá fronta, 11.6.1969)
